Memories

18. května 2013 v 21:44 | Ziwa |  Básničky

Memories


Usměj se, to ti sluší,
nestyď se, pojď mezi nás.
Říkali, srdce radostně buší.
Bav se, jsi jedna z nás.

Spolu se smáli,
objevovali svět.
Spolu si hráli,
už nejde to vrátit zpět.

Pak přišel čas,
kdy pochyby jsem měla.
Uzavřela před vámi svůj hlas
a náhle zcela osaměla.

Na svět skrz mříže hleděla.
Uvězněna v představách.
S vámi smát se chtěla,
jak v minulých hrách.

Opět býti s váma,
stát se členem party.
Už víc nebýt sama,
společně hrát karty.

Můj strach z vás,
mne však zcela ochromil.
Pak jsem uslyšela hlas,
mile na mne promluvil.

Opět objevovat svět,
hledat, co jsem ztratila.
Mou důvěru dát ti zpět,
tos mne všechno učila.

Vytáhlas mne ze sna,
ukázala mi svět.
A i když se ti to nezdá,
učilas mne žít opět.

Byli jsme přátelé,
patřily k sobě.
Sic bylo to nesmělé,
já důvěru měla k tobě.

Přála si být ti rovna,
kamarádka nejlepší.
Avšak přišla ona,
teď už se to nezlepší.

Přivzalas ji do party,
seznámila nás.
Já byla ráda že nejen ty,
se mnou bavit se zájem máš.

Společně se procházet,
vyvádět lumpárny.
Ze školy se doprovázet,
sdělovat si své sny.

Byly jsme přátely,
já byla tak hloupá.
Vy jste mě nikdy neznaly,
a ona... do srdce díru mi vtlouká.

Vysmívala se mi,
schazovala na zem.
Nikdy jsme nebyli kamarádkami,
byl to bláhový sen.

Zabodla do srdce mi dýku,
krutost reality.
Jen více je mi do breku,
že právě s ní jsi i ty.

Nikdo se mne nezastal,
jsem opět sama.
Nikdo se mnou nezůstal,
jsem jen Černá dáma.

Všichni mě opět přehlížejí,
dívají se povýšeně.
Tvým slovům spíše než mně věří.
cítím se poníženě.

Že opět podlehla jsem pokušení,
býti obyčejným člověkem.
Touze, věřit kamarádům,
společně bloudit světem.

Chtěla jsem ti věřit,
mít v tobě oporu.
Pak jsem si přála zemřít,
už nikdy nepřijít do sporu.

Utéct tak od všech problémů,
utéct tak od tebe.
Už nikdy nemít kamarádů,
už nikdy nemít přátele.

Pouze sama bloudit světem,
nevšímat si života.
Vědět, že já jsem jeden,
nic víc není potřeba.

Pak přišla chvíle volby,
nové smějící se tváře.
Srdce buší bolestí z nové zrady,
mám před nimi zavřít dveře?

Nakukuji klíčovou dírkou,
vyhledávám přetvářku.
Vidím však jen tvář radostnou.
v očích němou otázku.

Váhavě klamný úsměv vykouzlím,
snažím se najít svůj hlas.
Do neznámého světa vystoupím,
a doufám, že nezklamou mne zas.

Nejprve pouze přežívám,
pozoruji neznámý svět.
Poté s úžasem poznávám,
že nacházím přátelství květ.

Bojím se být opět zraněná,
ukrývám se v poupěti.
Ona je z mého chování zmatená,
ale neptá se, co je ti.

Nechává mi volnost,
přátelství nenabízí.
Já cítím podivnou lehkost,
jak padající listí.

Strach mé nitro pomalu opuští,
opět začínám věřit.
Již přešla jsem vyprahlou pouští,
nyní můžu opět žít.

Smát se znovu s přáteli,
objevovat svět.
Věřit, že vždycky chtěli,
aby nás bylo pět.

Zavírám dveře minulosti,
budoucnosti, nastavuji tvář.
Ony však dovřeny nejsou dosti,
strach našeptává: Mezi nimi lhář.

Stahuji se do ulity,
ta před zradou mne neochrání.
Nechci, abys znova byla to ty,
koho kamarádství bylo pouhé hraní.

Nechci, opět srdce míti zraněné,
báti se okolního světa.
Míti nitro kamenné,
mně ublíží i jediná tvá věta.

Nevědět, co je smích,
bát se cizích pohledů.
Brečet samotou po nocích,
přemýšlet nad mocí jedů.

Noc však náhle končí,
slunce pohladí mou tvář.
Jiskřičky štěstí vám v očích tančí,
má samota je pouhý snář.

Avšak jisté pochyby,
stále ve mne spí.
Říkají: Co kdyby,
nevíš, zda i oni na tě tak lpí.

A až se jim přejíš,
s radostí tě opustí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama