Ledový kosatec 1

6. června 2013 v 1:37 | Ziwa |  Ledový kosatec

1.díl



Toho dne všechno začalo jako obvykle. Byl víkend a já byla zase sama doma. Uklidila jsem byt a sedla si k počítači. Zbývalo mi ještě pár hodin, než se budu muset sejít se svou nejlepší kamarádkou.
Čas pomalu ubíhal. Zdálo se mi, že to nikdy neskončí. Minuty se nekonečně vlekly. Venku začal foukat vítr a spadlo pár dešťových kapek. Nebe se zatáhlo a sluneční paprsky se musely prodírat silnou vrstvou šedých mraků. Nastal náš čas. Vypla jsem počítač a vzala do ruky brusle. Takovéto počasí jsme milovaly. Toto byly ty dny, kdy jsme mohly být na hřišti sami. Mohly jsme dělat co jsme chtěly a nikdo nás neotravoval. Nikdo na nás nic nepokřikoval a neurážel nás.
Nepatrně jsem se pousmála. Monika se vždy bála, že ji někdo uvidí, jak neohrabaně stojí na bruslích a začne ji ve škole pomlouvat. To proto jsme začaly chodit ven takhle pozdě k večeru, kdy už jsou všichni doma a dělají si domácí úkoly do školy. Pokaždé, když se slunce začne schylovat k západu, a všichni otravové zalezou domu, my se probouzíme. Vylézáme ze svých úkrytů a jdeme se bavit. Noční život je náš!
Šla jsem po stichlé ulici. Okolo mě projelo pár osamocených aut. V dálce jsem zahlédla nějakého kluka s holkou, jak spolu zacházejí do domu. Pouliční lampa, okolo které jsem procházela, blikla a rozsvítila se. Vše se začalo probouzet do nadcházející noci. Koutkem úst jsem se pousmála, prošla stichlým a poněkud strašidelným sídlištěm, a zazvonila na zvonek. Okamžitě jsem zaslechla hlas mojí kámošky. V bzučáku zněl poněkud nakřáple a vůbec neodpovídal jejímu obvyklému zpěvavému hlásku.
,,Jajo? Jsi to ty?"
,,A kdo jiný by to v tuhle večerní hodinu asi měl být?" Po tváři mi přejel úsměv. Někdy uměla být vážně nechápavá a strašně opatrná. Nastalo ticho. Čekala na odpověď, ale ta nepřicházela.
,,Tak jdeš už?" Zahučela jsem naštvaně do sluchátka. Hned na to něco vykvikla a o pár vteřin později, už stála vedle mě. Někdy bylo až neuvěřitelné, jak s sebou dokázala hodit. Párkrát jsem sama sebe přistihla, že přemýšlím, jestli je doopravdy z téhle planety a ne nějaký mimozemský návštěvník, jako třeba Superman nebo Clark Kent, ale hned jsem to zapudila.
,,Můžeme teda vyrazit?" Zvědavě se mi zadívala do očí a tím mě vytrhla ze zamyšlení. ,,Dneska můžu být venku dlouho, ale stejně... Jestli si nepospíšíme, nemusíme chodit nikam." Vyčítavě na mne pohlédla jejíma hlubokýma, modrýma očima. Když jste se do nich zadívali, mohli jste mít někdy pocit, že se v nich utopíte.
Otočila se a odcházela pryč. Její dlouhé zlaté vlasy za ní vlály a vytvářely ve svitu lamp jiskřivé odlesky. Byla štíhlá, vysoká a všemi oblíbená. Nemohla jsem pochopit, proč si za kámošku vybrala právě mě. Takovou obyčejnou holku, která jen tak lehce nezapadá do kolektivu. Zatímco ona byla vysoká, všemi oblíbená blondýnka, já měla oproti ní vlasy krátké po ramena a kaštanově hnědé. V poněkud kulatém obličeji, mi svítily čokoládově hnědé oči. Byla jsem drobnější než ona a ani zdaleka tak hubená, jako ona. Nemohla jsem o sobě říct, že bych byla tlustá, ale ani hubená, prostě taková obyčejná, průměrná holka.
iště nás přivítalo jako vždy. Bylo tiché a liduprázdné, ale tak nějak z něj sálal pocit bezpečí, který nám byl už důvěrně známý.
,,Tak pojď, nebo tady vystojíš důlek a nikam se nedostaneme." Táhla mě za ruku k lavičkám, až na konci hřiště. Ty byly naše. Zabraly jsme si je hned první den naší návštěvy a od té doby je takovým nepsaným pravidlem, že nám patří. Ty dvě opuštěné lavičky úplně na konci tohoto lidu prázdného, přívětivého místa. Co nejdál od lidí a civilizace.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 20. června 2013 v 18:20 | Reagovat

Nepíšeš úplně špatně, na to kolik ti (asi) bude, dokonce se snažíš o velice příjemné formátování textu, přesto bych ty dvě čárky v přímé řeči vyměnila za klasické "..." uvozovky (i když se v češtině píší jinak a blog to z nějakého důvodu nepodporuje).
Jestli to chceš ještě vylepšit, doporučuji formátování do bloku.

Příběh je asi úměrný tvé osobní zkušenosti a tvé věkové kategorii, dokonce mi přijde, že do něj vkládáš hodně ze sebe, což je super. Stylistiku také nemáš úplně zlou, i když je zde hodně co zlepšovat. Pro začátek bych zkusila vyházet výplňová slova (tak nějak) a vyvarovat se opakujících výrazů (jako ona).

Níže seznam pár chybek, které jsem v textu objevila:

Toto byly ty dny, kdy jsme mohly být na hřišti sami. - samy

Pokaždé, když se slunce začne schylovat k západu, a všichni otravové zalezou domu, my se probouzíme. - slunce začne schylovat k západu je taková podivná formulace, domů nebo do domu.

Šla jsem po stichlé ulici. - ztichlé

Koutkem úst jsem se pousmála, prošla stichlým a poněkud strašidelným sídlištěm, a zazvonila na zvonek. - ztichlým

Po tváři mi přejel úsměv. - přelétl?

,,Tak jdeš už?" Zahučela jsem naštvaně do sluchátka. - Takhle to vypadá, že řekla "tak jdeš už" a pak zahučela do sluchátka. Pokud zahučela do sluchátka "tak jdeš už", mělo by to být s malým písmenem.

Vyčítavě na mne pohlédla jejíma hlubokýma, modrýma očima. - svýma očima

Vypadáš na kreativní osůbku, mezi blogy nováčků mě ten tvůj zaujal, takže jen tak dál, je to fajn. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama