Ledový kosatec 2

8. června 2013 v 1:55 | Ziwa |  Ledový kosatec

2.díl


Chvilku nám trvalo, než jsme si nazuly brusle a těch pár minut jsme strávily v mlčenlivosti, každá se svými starostmi a myšlenkami.
,,Tak jo, jdeme jezdit." Vesele vyskočila a už mě, jako vždy, tahala na nohy.
,,Copak, dneska jsi nějaká zamlklá." Zvědavě se mi zadívala do očí. Musela jsem před jejím pohledem uhnout stranou, jinak bych se asi vážně začala topit.
,,Nic, znáš to. Jako vždy jsem se pohádala se ségrou. Nic vážnýho ani zajímavýho."
Z jejích očí se dalo vyčíst, že mi nevěří. Byly jsme kamarádky už dlouho a stále jsem se jí nedokázala svěřit se vším, co mě trápilo. Od malička jsem si přivykla dusit to v sobě. Nikoho tím nezatěžovat a dál se protloukat životem, snažíc se najít místo, kam patřím.
,,Tak jdem, ne?" Rozjela jsem se pryč od ní, na druhou stranu hřiště, a při tom si pustila nahlas svou oblíbenou písničku na mobilu. Začalo mírně mrholit a má nálada se začala vyjasňovat. Připadala jsem si jako slunce, schované za mraky, které se těší, že si může na chvíli odpočinout a nechat dešťové kapky, aby si pohrávaly s jeho paprsky a vytvářely s jejich pomocí zářivou duhu. Přinášející do našich srdcí klid a mír.
Lehounký vítr mi rozfoukal vlasy na všechny strany a já se nechala unést svou představivostí.
Život se mi najednou zdál tak nějak tajemně hezčí, jako kdybych žila jen v nějaké kukle, jako motýl, který čeká až přijde jeho čas a pak jen roztáhne křídla a vyletí vstříc novému životu.
Z popudu náhlé radosti jsem vytočila piruetu a začala si nacvičovat nějakou sestavu, ani nevím, jak jsem na ty kroky přišla.
Svět okolo mne zmizel a já se ocitla někde jinde. Vnímala jsem pouze hudbu, prostupující mým tělem a nechala se unášet jejím rytmem. Pod bruslemi mi ujížděl led a záře reflektorů osvětlovala mou siluetu. Zbývalo už jen pár tonů... Ještě jedna pirueta a uslyším nádherný potlesk mnoha diváků, kteří se na mě přišli podívat.
A je to tady... ten nádherný okamžik vítězství, kdy dokážu svým rodičům, že nejsem tak úplně neschopná, že přece za něco stojím...
,,Jajo, pozor!" Moničin varovný výkřik mě vytrhl ze zamyšlení. Mezi kolečka jedné z bruslí se mi zachytila větévka a já spadla na mokrý asfalt. Znovu jsem se ocitla v realitě. Ve světě, kde nemůžu být někým jiným, ale jen neschopnou průměrnou holkou, kterou všichni opovrhujou.
Zůstala jsem nepohnutě ležet na zemi a sledovala černé nebe bez hvězd. Déšť se snášel pomalu k zemi a dopadal na můj obličej. Zahalil mne závojem drobných, studených kapek, dopadajících neslyšně na mé tělo. Hřiště se během mého snění ponořilo do ještě větší tmy a déšť nepříjemně zesílil.
,,Jajo, neni ti nic?" Výhled na tmavou, smutnou oblohu, mi zakryl ustaraný obličej, mé kamarádky.
,,Pojď pomůžu ti se zvednout." Vytáhla mne na nohy a nevšímala si mé zamlklosti.
,,Vážně ti nic není?" Ustaraně si mne prohlížela.
,,Nic, jsem v pořádku. Jen jsem upadla. Nic víc, nic míň." Snažila jsem se zahnat její obavy, ale ze zkušeností jsem věděla, že se mi to jen tak lehce nepodaří.
,,Ale stejně bychom se měly vrátit. Hodně jsi se praštila do hlavy. A pak jsi ani nemohla vstát." Strach z jejích očí nezmizel. Nemělo cenu jí nic rozmlouvat jako, že jsem zůstala ležet, protože se mi vstávat nechtělo atd... Ona uměla být někdy dost tvrdohlavá a pak se s ní jen těžko dalo domluvit.
,,No, tak dobrá. Půjdeme už domu." Vydala jsem se pomalu za ní. Cestou jsem se ještě naposledy ohlédla přes rameno na vzdalující se hřiště, které pomalu mizelo ve stále černější tmě, až nebylo vidět vůbec.
,,Tak a jsem doma." Otočila se na mne ve vchodu do panelového domu, kde bydlela. ,,Vážně to sama zvládneš? Neměla bych tě doprovodit?" Zase na mě upřela ten její ustaraný pohled.
,,Neboj, budu v pořádku. Stejnak by jsem tě musela zase doprovodit zpátky, páč by jsi se sama bála vrátit." Na mou narážku se trochu stáhla, pak však vystrčila bojovně bradu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama