Ledový kosatec 3

10. června 2013 v 1:08 | Ziwa |  Ledový kosatec

3.díl


,,Nebála!" Někde v dálce zahoukala sova a protrhla tak večerní ticho. Mona nadskočila a něco zapištěla. Neudržela jsem smích.
,,Tak to vidíš, slečno Hrdinko. Já budu v pořádku. Už musím, tak ahoj v pondělí ve škole." Ani jsem nečekala, až mi odpoví, a rozběhla se do tmy mezi domy.
Lampy vrhaly na chodník přede mnou strašidelné stíny. Nedaleko bylo slyšet nějaké chlapy, co se po tmě vraceli z hospody ke svým manželkám. Všude okolo mne bylo strašidelné ticho a prázdno.
Právě jsem míjela jeden polorozpadlý dům. Pokud si dobře pamatuji, tak v něm nikdo nebydlí od té doby, co se v něm našel postarší pár oběšen na půdě. Říkalo se, že neunesli ztrátu dcery, která několik měsíců před tím, beze slova zmizela a nikdo ji od té doby neviděl.
Lampa vedle mne blikla a zhasla. Celá ulice potemněla. Zničeho nic se zvedl studený vítr a pohrával si se spadaným listím na chodníku přede mnou.
Musela jsem pryč! Instinkt mi napovídal, ať uteču, že se stane něco, čeho bych neměla být svědkem. Jenže já nemohla. Nohy mi zamrzly na místě a odmítaly se pohnout. Vytřeštěnýma očima jsem sledovala oblak mlhy, který se zjevil odnikud a každou vteřinou se ke mně blížil. Z jeho vnitřku se ozývalo strešidelné chrochtání, cinkání nějakého kovu, funění, vrčení a šoupání nohou.
V bílé páře se začaly zjevovat obrysy postav. Rozeznávala jsem lesklé meče a dýky, houpající se jim u pasu. Železné řetězy držely pod dohledem zvířata, která měla být pravděpodobně psy, nevím to jistě. Chodily po čtyřech nohou, byli vyhublí na kost. Hrozivé tlamy měli otevřené a stékaly jim z nich nechutné sliny, které tvořily na chodníku, pod jejich nohama, velké slizké kaluže. Dívali se na mne prázdnýma, mrtýma očima, nahánějícíma hrůzu. Cenili své velké zuby a hrozivě vrčeli.
Na krku měli masivní, ostnaté obojky, od nichž vedl dlouhý, masivní, železný řetěz, který sloužil místo vodítka.
Jejich vodiči na sobě měli dlouhé, staré, otrhané pláště, páchnoucí po plísni a zaschlé krvi. Krátké, hnědé odrbané kalhoty... a to bylo všechno. Příšerně se hrbyli.
Dívali se na mne svýma malýma, zapadlýma, prasečíma očkama, která jim k tomu všemu ještě šilhala na všechny strany, takže jsem nemohla přesně určit, jestli čumí na mě nebo ne. Na hlavě neměli ani vlas. Obličejem spíše připomínali prasata, než lidi.
V jejichčele šel někdo, kdo konečně vypadal jako člověk a zřejmě byl jejich vůdce. Měl dlouhé, černé vlasy. Přitažlivé, modré oči. Černé kalhoty, bílou košili.
Nemohla jsem od něho odtrhnout pohled. Hrozně mu to slušelo. Všimla jsem si taky, že je asi tak o osm let starší, než já.
Pak se jeho oči upřeně zahleděly na mě. Po tváři mu přelétl úsměv, po kterém moje sympatie k němu rázem ustaly. V tom úsměvu bylo něco zlého, vražedného a nemilosrdného. Něco, co nedokážu popsat slovy.
,,Tak jsme Vás konečně našli, princezno." Postoupil o pár kroků blíž. ,,Všude jsme Vás hledali. Nastal čas, aby jste se vrátila domu."
Připadalo mi to jako špatný vtip. Nejspíš jsem usnula a tohle se mi jen zdá.
,,Ehm... Promiňte, ale já Vás neznám. Asi jste si mě s někým spletl." Chtěla jsem se otočit a zdrhnout, jenže on najednou stál těsně za mnou. Doslova jsem cítila jeho dech na svých zádech.
,,Nemyslím si, že se mýlím. Já se totiž nikdy nepletu."
Jeho samolibý úsměv mi už začínal lézt krkem. Toužila jsem odtamtud co nejrychleji vypadnout a to honem!
,,No, tak jsme si pěkně pokecali a já už musím jít."
Otočila jsem se k odchodu a hodlala zmizet tou nejkratší cestou. Bohužel, to mi nebylo zrovna dvakrát přáno.
,,Ale, ale kampak jste se vydala?" Mrknutím oka stál opět přede mnou a zabraňoval mi v plánovaném útěku.
,,Jak jsem před tím řekla, jdu domů. Nemám čas, abych se s Vámi tady dál vybavovala."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama