Ledový kosatec 4

12. června 2013 v 1:17 | Ziwa |  Ledový kosatec

4.díl


,,Tak snadno tě nepustíme." Všechny stopy po lidskosti z jeho pohledu a chování rázem zmizely. Uchopil mě pevně za ruku, až jsem vykřikla bolestí. Strhl mě na kolena.
,,Copak, copak?? Snad se naše princeznička neuhodila?" Povýšeně se na mě zahleděl.
Věnovala jsem mu jeden ze svých nejhorších pohledů a volnou ruku si tiskla ke koleni. Skrze tenkou látku kalhot začala prosakovat rudá krev.
Zděšeně jsem si všimla psů, jak zbystřili svou pozornost a očima nyní zhypnotizovaně hledí na rudou látku. Z hrdla se jim vydral příšerný zvuk, při kterém tuhla krev v žilách.
Najednou jsem ráda za mohutné řetězy, sloužící k jejich zkrocení, jinak by mě asi roztrhali zaživa.
,,Klid!" Zařval. Monstra se sice stáhla, pořád však nepřestala hrozivě vrčet a snažit se vyprostit na svobodu.
,,Přemýšlím... možná nebude zas až tak na škodu, když je nechám, aby se o tebe postarali. Aspoň pak nebude hrozit nebezpečí, že bys nás mohla ohrozit." Zlomyslně se pousmál...
,,To vůbec není špatný nápad..." Pomalu zvedl ruku nad hlavu.
Uslyšela jsem cvaknutí... a byli volní. Vrhli se na mě.
Musela jsem utýct. Rychle pryč! Zraněná noha bolela, ale nemohla jsem si to připustit. V dálce za mnou ještě dozníval jeho hlas. Říkal: ,,Neutečeš!"
Věděla jsem, že má pravdu. V rycholsti se s nimi nemohu rovnat. Dvě lidské nohy jsou pomalé, oproti čtyřem psím.
Už nemůžu! Sotva popadám dech. Podlamují se mi kolena a dopadám na špinavou zem. Ulice jsou nezvykle tiché. Zdá se, že nikdo z lidí neví, co se odehrává venku v té černé tmě.
Všechny lampy v okolí jako na povel zhasly!
Tmu naplnilo vrčení.
Musím vstát! Musím se o to aspoň pokusit!
Snažím se vstát! Nohy neposlouchají. Plíce mám jako v ohni. Hlava třeští. Vnímám jen ohlušující tep ve spáncích a splašený tlukot srdce. Strach a hrůza mi svírají hrdlo.
Už jsou tu! Ve tmě okolo mě utvořily kruh krvavě svítící, prázdné, mrtvé oči těch zrůd. Už jim neuteču. Neni tu žádná úniková cesta.
Nahrbili se, připraveni k poslednímu skoku.
Zavřela jsem oči, připravena na svůj konec. Připravena na bolest, která se každou chvíli musí dostavit. Na to, jak se jejich zuby zaboří do mé kůže.
Skočili!
Před očima se mi naposledy promítl obraz mé nejlepší kamarádky... Jediného člověka, který mě bral takovou, jaká doopravdy jsem a před nikým mě neztrapňoval.
Čekala jsem, že každou chvíli ucítím tu bolest. Křečovitě jsem k sobě tiskla víčka a čekala na svůj konec. Ale... něco bylo špatně. Temné vrčení se začalo vzdalovat. Monstra se držela v bezpečné vzdálenosti od mé osoby, schoulené na zemi do klubíčka. Ozvala se rána, po které hned následovalo bolestné kňučení. Odvážila jsem se otevřít oči. Přede mnou někdo stál a bránil mne. Psi se k němu neodvážili přiblížit, ale taky nechtěli odejít, stále lákáni mou zasychající krví. Chtěla jsem vstát a podívat se pořádně na osobu, která mě chránila, ale byla jsem příliš zesláblá. Nezbývala mi jiná možnost, než zůstat ležet a čekat, jak to dopadne.
Víčka mi těžkla a já cítila, jak upadám do spánku. Vrčení a bolestné kňučení se ozývalo už jen z velké dálky a já tu zůstala ležet sama na studené zemi. Bolest ve zraněné noze začala pomalu ustupovat, až jsem ji skoro nevnímala. Někdo mě zvedl do náručí a odnášel pryč...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama