Ledový kosatec 6

16. června 2013 v 1:42 | Ziwa |  Ledový kosatec

6.díl


,,Dobrá, Eriku. Mohl bys mě tedy vzít dolů?"
Beze slova ke mně přistoupil a vzal mě do náručí. Zajíkla jsem se při tom náhlém pohybu. Skočil ze střechy a bez dupnutí dopadl na zem, těsně před dveře.
,,Dík. Měl by jsi hledat někde jinde. Já nejsem ta pravá osoba, která by ti měla v tomhle pomoct." Vstoupila jsem do dveří a šla k výtahu. Přes prosklené dveře jsem na sobě stále cítila jeho upřený pohled, ale odmítala jsem se otočit.
,,Jsem doma." Mé boty letěly do rohu botníku a za pár vteřin se mi tvář zbarila do ruda. Otisk máminý dlaně jasně zářil.
,,Kde jsi byla!" Spustila hned ve dveřích.
,,Venku. Trochu jsem se zdržela."
,,Tak zdržela, jo?!!" A bylo to zase tady. Opět byla rozzuřená a kvůli ničemu. Přišla jsem sice trochu později, ale stále bylo ještě půl deváté. V tuhle roční dobu je tma opravdu brzy.

Ležela jsem v posteli a tupě zírala na strop. Těch dnešních zážitků jsem už měla plné zuby. Po tom, co mě málem zabili a pak se mi zase snažili namluvit, že jsem nějaká jejich ztracená princezna a pak ještě máma, která si na mně zase vylívala vztek. Nakonec jsem ráda, že konečně ležím ve své posteli.
Chtělo se mi spát, oči se mi zavíraly únavou, ale já se spánku bránila, protože pokaždé, když jsem zavřela oči, jsem slyšela Erikův hlas, vyprávět tu podivnou historku a před očima se mi zjevila jeho tvář.
Po pár minutách jsem ten marný boj se spánkem vzdala a oddaně se mu poddala. Podivný sen, který ke mně přišel, mi zasel v srdci semínko pochybností o mé existenci.

Otravný zvuk budíku mě milostivě propustil z podivného snu, ze kterého jsem si nic nepamatovala, jen ten podivný pocit...
,,JANO!! Neválej se tak dlouho v tý posteli a pojď mi sem pomoct!" Ječivý hlas matky se rozléhal celým bytem. Nebylo mi dovoleno, vychutnat si plně čas probuzení a zapřemýšlet o tom podivném prázdnu, které se mi po procitnutí usadilo v srdci a mysli.
,,No tak, kde se couráš!"
,,Už jdu." S povzdechem jsem se vyhrabala z postele a natáhla na sebe věci do školy. Matka seděla v kuchyni za stolem, blonďaté vlasy jí vězely v obrovských natáčkách a na dlouhých nehtech jí zářil čerstvě nanesený, rudý lak.
,,No to je dost, že jsi se uráčila vylézt z té postele a zavítala jsi mezi nás." Pronesla uštěpačným tónem.
,,Honem! Udělej snídani. Tvoje setřička bude za chvilku vstávat, tak si pospěš, ať máš do té doby všechno hotovo!" Rozkazovala, zatím co kontrolovala lak na nehtech. Otec už byl také vzhůru, ale zatím se jen válel v posteli.
Rychle jsem tedy udělala snídani a šla vzbudit sestru.
Po několika sáhodlouhých minutách, co jsem dělala našim služku, jsem byla konečně propuštěna a rychle běžela do školy. Jako vždy jsem přišla pozdě. Učitelka mi opět udělala přednášku o dochvilnosti a pak jsem si konečně mohla sednout na své místo. Do prázdné poslední lavice u okna.
Začala hodina!
Snažila jsem se soustředit na učitelčin výklad látky, ale nešlo to. Stále ve mně převládal pocit, že mě někdo sleduje.
Ten mrazivý pocit po celém těle.
,,C...Co? Pohyb?"
Na střeše protějšího domu se něco mihlo. Můj pohled se upřel na červené, hliněné tašky, ale nic tam nebylo.
,,Asi se mi to jen zdálo. Už začínám vidět přeludy." Soustředila jsem se na psaní. Snažila se při tom nevnímat ten černý stín, který se vrátil na své místo a propaloval mne upřeným pohledem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama