Ledový kosatec 8

20. června 2013 v 1:46 | Ziwa |  Ledový kosatec

8.díl


Otočila jsem se na přetrvávající šedý stín na protější střeše domu. Mrazivé paprsky mi sevřely srdce a hned jej zase pustily. Erik seděl bez pohnutí na hliněných taškách a propaloval mě svým pohledem.
Konečně zazvonili konec poslední hodiny a my se mohli rozejít domů. Ještě naposledy jsem vrhla poslední pohled na protější dům. Na jeho střeše však už nikdo neseděl. Erik beze stopy zmizel a já nevěděla kam.
,,Janoo!" Monika se ke mně vesele vrhla. ,,Tak jak ti dopadl ten diktát?" Oči jí zářily a já byla nucena sklopit svůj pohled na špinavou zem.
,,Abych pravdu řekla, ... nevím. Moc si toho nepamatuju. O čem že to vlastně bylo?" Nerozhodně jsem pokrčila rameny. Zasmála se. Její veselý smích rozehnal všechny chmury, stále ve mně přetrvávající z vidiny během první hodiny.
,,Jano, půjdeš se mnou dneska zase na brusle?" S nadějí se na mne podívala, ale byla jsem nucena ji zklamat. Stále jsem si živě vybavovala událost předešlého večera.
,,Promiň, ale nemůžu. Dneska už něco mám."
,,Nevadí, tak půjdeme jindy..." Před školou zastavilo modré auto. ,,Už musím jít, tak zatím ahoj." Odběhla.
Vyzvedla jsem sestru z družiny a zamířila rovnou domů. Tam jsem se vrhla rovnou k psacímu stolu a pustila se do domácích úkolů. Po několika minutách se mi ale obraz před očima začal rozmazávat a já se ocitla opět v té prostorné zahradě, spalované nenasytnými plameny. S námahou jsem se donutila vrátit zpět do přítomnosti.
Měla jsem s tou událostí něco společného, vím to! Jen musím zjistit co a Erik mi s tím pomůže!
S radostí jsem uvítala, když ségra vypadla ven a já mohla v klidu dodělat úkoly.
Z náhlého popudu jsem však nemohla déle setrvat doma. Zdálo se mi, že na mne všechno padá. Z těch chladných stěn a prázdného bytu mi bylo najedou úzko.
Převlékla jsem se do věcí na ven a zamkla ten ponurý byt na dva západy. Klíč pak strčila do kapsy a výtahem vyjela do posledního patra. Automaticky jsem sáhla po žebříku a otevřela si cestu na střechu. Ani nevím jak, ale instinkt mi napovídal, že tam bude ten, koho hledám.
Sluneční paprsky mě nejprve oslepily natolik, že jsem nic neviděla, až později, když byla dvířka bezpečně uzavřena, si mé oči všimly spící postavy nedaleko mě.
Během pár vteřin se mého těla zmocnil neovladatelný vztek, který však po prvním pohledu do jeho spící tváře ustal tak náhle, jako přišel. Sama sebe jsem nechápala, jak se můžu hněvat na někoho takového?
Chvíli jsem pozorovala jeho tvář, když nepatrně pohnul víčky. Náhle otevřel oči! Prudce oddechoval a snažil se zakrýt ten ustaraný výraz na jeho tváři.
,,Jano?" Ten osten ostražitosti v jeho hlase byl zřetelný.
Šokovaně jsem o krok ustoupila, když mi v mysli vytanula vzpomínka na to, o čem jsem s ním chtěla původně mluvit.
,,Chtěla jsem se tě na něco zeptat!" Má snaha, aby můj hlas vyzněl štiplavě, vyšla na prázdno. Nedokázala jsem potlačit strach a touhu dozvědět se víc.
Ani jsem ho nenechala nadechnout a hned ho zasypata přívalem slov a spíše směšného obvinění, při kterém se nezmohla ani na špetku zloby. Sama jsem si uvědomovala tu komičnost svých slov, jak jsem na něj napůl ustrašeně, napůl nedočkavě chrlila své obvinění.
i dalším pohledu do jeho očí už opět jeho tvář zdobil příjemný úsměv.
,,Tomu snad sama nevěříš." Usmál se. Šťasten něčím, co jsem zatím nemohla pochopit.
Něco v mé mysli mi napovídalo, že on je ten hodný. Že to on je na mé straně. Jak jsem tak hleděla do jeho tváře, nemohla jsem se ubránit nepříjemnému pocitu, který mě naplňoval.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama