Ledový kosatec 9

22. června 2013 v 1:54 | Ziwa |  Ledový kosatec

9.díl


,,Eriku,..." Ta otázka mě tížila jako balvan. To nepříjemné mrazení, běhající mi po celém těle ,bylo najednou nesnesitelné a já věděla, že když vyslovím tu dosud nevyřčenou otázku, na kterou jsem neznala odpověď, už se nikdy nezbavím strachu, jenž mne pronásledoval po celý den ve škole.
,,Eriku, to ty jsi mě dnes ve škole sledoval?" Má slova zanikla v náhlém hluku ulice pod námi. I když byla vyslovena tiše, zněla nám v uších jako úder hromu. Jako předzvěst něčeho strašného, co nás ještě čeká, jen k tomu musíme časem dojít a neztratit se cestou.
,,Ne." Úsměv z jeho tváře zmizel a to tiše vyslovené slůvko mi v srdci zanechalo hlubokou propast, která byla naplněna strachem a náhlou panikou.
On to nebyl! Ale kdo teda? Náhle jsem si vzpomněla na toho člověka z minulé noci, mohl to být někdo od něj? Nějaký sluha, který má za úkol mě sledovat?? Proč ale vypadal jako Erik?
,,Jano??" Jeho oči mne nejistě sledovaly, jak sama se sebou vedu nejistý boj.
,,Eriku... Pomůžeš mi? ... Ne!" Už jsem byla rozhodnuta. Nechci už dále prosit ostatní o prominutí, nebo o pomoc.
,,Eriku! Pomož mi a já udělám, co budeš chtít." Toto bylo poprvé, kdy jsem použila ve svém hlasu rozkaz. Najednou jsem se cítila tak jistě, když stál vedle mne. Cítila jsem, že se na něj mohu spolehnout, že mě ochrání, ať se děje cokoliv.
,,Jistě, jak si přejete, Výsosti." Poklonil se a úsměv opět rozzářil jeho nádherné oči. ,,Udělám vše, oč mě požádáte."
Ano! Byla jsem si jistá, že dělám tu správnou věc. Takhle to má být. Tohle je ta správná cesta. Nevím jistě, kdo doopravdy jsem, ale když půjdu touhle cestou, tak to zjistím. Na konci na mě čeká odpověď na mou otázku.
Slunce pozvolna zapadalo a já se musela vrátit domu. Ségra byla stále ještě venku a já ji musela najít a tvářit se, ža jsem nevytáhla paty z bytu.
Zbývalo mi ještě trochu času, než se rodiče vrátí z práce a za tu dobu jsem musela stihnout vše, co jsem zameškala.
,,Jsme doma!" Dveře se otevřely a naši páni rodičové se objevili na jejich prahu.
,,Tati! Mami!" Karla jim skočila do náruče a tvářila se jako andílek.
Nevšímala jsem si jejich dojemného, rodinného setkání a unaveně se odšourala do pokojíčku. Tam už mě přivítal zapnutý počítač, za který jsem usedla s mou malou MP3-jkou se sluchátky a ponořila se do mého jiného světa.
Poslouchala jsem hudbu, jenž mi zněla ve sluchátkách a mé prsty se rychle pohybovaly po klávesách. Pokojem se rozléhalo pravidelné ťukání.
Nechala jsem se unést do světa magie a kouzel. Do světa, kde neexistuje smutek a zloba, ale jen smích, štěstí a moudrost. Najednou už jsem neseděla ve svém pokoji, ale kolem mne se rozprostírala nádhená zahrada se záhony, plnými pestrobarevných květů růží i usměvajícími tvářemi všude kolem. Dívali se skrze mne a jejich oči prozrazovaly, že nevidí dívku, která mezi ně náhle zavítala.
řivé slunce zakryl mrak a stín odhalil pravou podobu smíchu na lidských tvářích. Jejich oči se už neveselily. Slzy smutku jim kanuly z tváří na vyprahlou zem. Vrásky starostí se usadily na jejich tvářích a nekonečné zoufalství pohltilo oči bez naděje. Květy seschly a jejich okvětní lístky dopadaly s tichým pláčem na zem. Zámek za mými zády se ponořil do tmy...
,,TAK!!" Matčin úder do stolu a následné vyrvání sluchátek z mých uší, doprovázené jekotem, mne dokonale probralo z podivného snu.
,,Už nejméně deset minut se po tobě sháním!"
,,Tak jsi mě našla, co potřebuješ?"
,,Co potřebuješ?!" Hlas jí opět vyskočil o několik oktáv výš. ,,Já, jako tvá matka, mám snad právo, požádat svou dceru o pomoc."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | 23. června 2013 v 20:56 | Reagovat

Je to krásná kapitola a zaujala mě natolik, že si přečtu i ty další..!

A chtěla jsem se zeptat, jestli bereš AFFS, já bych se jí ráda stala. Když tak dej vědět na blog... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama