Ledový kosatec 21

20. července 2013 v 1:53 | Ziwa |  Ledový kosatec
Mám na ás jen jedinou otázku, kdo myslíte, žeje ta neznámá žena? estl chcete znát odpověď, přečtěte si dnešní dílek.

21.díl


Sledovala jsem, jak služebná zaťukala na dveře zavřeného pokoje.
,,Veličenstvo, Vaše snídaně." Chvíli čekala, jestli se neozve odpověď a pak s povzdechem sáhla na kliku a vstoupila. Držela jsem se v těsném závěsu za ní a dávala pozor, abych něco neshodila a nepřilákala tak na sebe nechtěnou pozornost.
Služebná položila podnos na stolek a s povzdechem se podívala na nerozestlanou postel a ženu, sedící v křesle s panenkou, kterou nepřestávala chovat. Její nevidomý pohled se upíral do stále jednoho místa.
,,Paní královno, měla byste něco sníst." Přistoupila k ní služebná a snažila se přilákat její pozornost. Ona ji však nevnímala. Měla jsem chuť na ni zaječet, ať se probere, ale přítomnost druhé ženy mi to nedovolovala. Kdybychom tu byly samy, možná bych jí o sobě dala vědět, ale takhle jsem se bála. Naštěstí si služka po chvíli povzdechla a opustila pokoj. Tác s jídlem nechala ležet na stole. Doufajíc, že královna sní v době její nepřítomnosti aspoň něco.
Konečně jsme byly samy a já si to tu mohla lépe prohlédnout. Na poličkách byla slabá vrstva prachu a postel se zdála již dlouhou dobu nepoužívaná. Šaty královny byly černé, smuteční. Stejně jako težké závěsy, které zakrývaly okna a zabraňovaly slunečním paprskům proniknout do pokoje. Vlna vzteku, která mě zaplavila mi najednou nedovolovala vnímat co dělám. Prudce jsem přiskočila k jednomu závěsu a trhla. Chatrná látka praskla a vyvalil se z ní hustý oblak prachu, který mě donutil se rozkašlat. Koutkem oka jsem zaznamenala, že žena sebou trhla a vyplašeně se zadívala mým směrem. Její oči začaly trochu vnímat svět kolem sebe, ale ostrým, slunečním paprskům se vyhýbaly.
,,Je tu někdo?" Její hlas, tolik let nepoužívaný, byl ochraptělý a sotva slyšitelný. Přesto mě nutil si vzpomenout, že jsem ho kdysi velmi často slýchávala. Ani nevím proč, ale místo odpovědi jsem si začala pobrukovat starou ukolébavku. Pozorovala jsem, jak se její zorničky rozšířily poznáním a do očí se jí nahrnuly slzy.
,,Kdo jsi?" Zeptala se opět a konečně se její oči zaměřily na mě. Zrnka prachu ulpěla na mém neviditelném těle, takže ve slunečním světle prosvítal můj matný obraz.
,,Říkají mi Jana." Odvážila jsem se po dlouhé chvíli čekání promluvit.
,,Kde... Kde jsi se naučila tu píseň."
,,Nevím. Umím ji odjakživa." Sledovala jsem, jak se její výraz z netečného mění na neveřícný.
,,Odkud jsi přišla."
,,Žiji na Zemi. Daleko odsud."
,,A... proč jsi tady?" Na chvilku jsem zaváhala. Sama jsem nevěděla proč.
,,Protože potřebuji pomoc. Mami." Odvážila jsem se ji oslovit a sledovala, jak se znovu rozbrečela. Tentokrát však štěstím.
Vůbec jsem netušila, jak Erik zareaguje na tohle mé rozhodnutí, ale bylo mi to jedno. Já potřebovala pomoc se svými schopnostmi a kdo jiný by to mohl dokázat, než ten, kdo ovládá to samé, co já? Vím, že i on to umí, ale já potřebovala radu od někoho staršího, zkušenějšího. Někoho, jako byla má matka a tak jsem se rozhodla takto zariskovat. Vím, že mi moc nepoděkuje, že jsem se vystavila takovému nebezpečí, ale něco jsem udělat musela. Sám ví, že máme moc málo času a já se to potřebuji naučit co nejdříve. Proto jsem nyní seděla na posteli v matčině pokoji a poslouchala její rady. Tác s jídlem, který přinesla služka, byl již skoro prázdný a těžký závěs se stále ještě válel na zemi tak, jak jsem ho tam zanechala. Chtěla jsem prve urvat i ten druhý, ale sama královna mě zarazila. Byla pravda, že kdyby tu najednou začala radostně pobíhat po zámku, usmívat se na všechny okolo a prozpěvovat si, tak by to bylo nanejvíš podivné. Taky jsem se ze začátku neudržela smíchu, když mi přímo tohle jako vysvětlení říkala, ale soulasila jsem. Už do jejího soukromí nebudu nijak zasahovat.
I přes tu ponurost tu bylo velice příjemně a vydržela bych tu věčnost, ale zaslechla jsem budík, který mi drnčel blízko hlavy. Byl čas se probudit a jít do školy. Vzpomněla jsem si taky, že dnes se mají vrátit mí adoptivní rodiče, což mi moc náladu nezlepšilo, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Jediné co mi zbývalo, bylo smířit se s tím, což mi ale moc nešlo. Přes to jsem od ní odcházela ve velmi dobrém rozpoložení.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nila Nila | Web | 21. července 2013 v 19:52 | Reagovat

Moc se mi líbí tvůj blog! A taky tvé povídky, tedy spíše knihy bo jak se to nazívá. Já taky píšu. Mohla bych poprosit o komentík? Děkuji..snad se ti mé články budou líbit..seš skvělá spisovatelka. Chtěla bych psát jako ty...poradíš mi?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama