Ledový kosatec 24

26. července 2013 v 0:15 | Ziwa |  Ledový kosatec

24.díl


Naposledy ještě trochu zaváhám a pak už pádím domů. Seběhnu schody, tašku hodím do kouta a na mobilu rychle vyťukám smsku pro Moniku. Než mi odpoví jsem převlečená, doma je uklizeno a já s bruslema letím, abych ji vyzvedla u ní před barákem, kde na mě čeká.
,,Tak jsi se přece jen rozhodla jít?" Zvedne jedno obočí.
,,Jo. Nakonec jsem to stihla dodělat předčasně." Zazubím se na ni, zatím co se snažím popadnout dech. Moničin sonar je k mé velké úlevě už opět vypnutý a k mému podivnému chování se nijak nevrací. Neuvěřitelně mě tím uklidní.
Potichu se vydáme na hřiště. Ani jedna z nás moc nemluví, zabraná do svých myšlenek.
,,Četla jsem tvůj článek. Co jsi tím myslela?" Přepadne mne najednou zcela nepřipravenou na její náhlou otázku.
,,Článek?" Chvilku nechápu kam tím míří. Jaký článek? Kde?
,,Na internetu. Opravdu budeš chtít s blogováním skončit?" Zabodne do mě své modré oči a já se opět začínám topit. Jasně si vzpomínám na svůj poslední článek, ve kterém jsem se zmiňovala, že nejspíš budu muset skončit. Sice velice nerada, ale bude to tak nejspíš nejlepší. Pochybuju totiž, že tam kam se chystám, budou mít internet.
,,Potřebuju si odpočinout. Neříkej, že ty jsi na to nikdy nepomyslela." Zeptám se jí a v duchu proklínám ten její radar, který se opět probudil k životu. Opravdu je jak netopýr, ale na ni světlo nepůsobí, což je věčná škoda.
,,Nikdy." Přizná a dál pokračujeme mlčky. Jsem jí za to vděčná, i když jsem stále ve střehu, jestli na mě zase nevybafne jednu ze svých nečekaných otázek. Naštěstí, pokud nějaké má, si je zatím nechává pro sebe a my za stálého mlčení stihneme dojít na naši lavičku, přezout se a rozbruslit.
Dneska jsme vyrazily dřív a tak se na hřišti potlouká pár lidí. Všimnu si podezřelého hloučku nějakých výrostků. Můžou být tak stejně staří jako já. Kolem jejich lavičky se válí několik prázdných flašek od alkoholu a ve vzduchu se vznáší cigaretový dým, který mě nepříjemně pálí v krku a nose. Nikdy jsem kouření neuznávala. Nejenom proto, že se mi to nelíbilo, ale taky kvůli tomu, že mi vždy bylo špatně, když jsem se k nějakému kuřákovi přiblížila. Po chvíli ucítím slabost, která se mě už dlouho nezmocnila. Nohy se mi rozklepou a hlava začne točit. Je mi jasné že si musím urychleně sednout, nebo to se mnou sekne přímo tady na chladné asfaltce před publikem.
Z posledních sil se svalím na lavičku a snažím se zhluboka dýchat. Monika mi věnuje jeden ze svých chápavých pohledů, pak se zamračí na tu bandu kluků a jede další kolečko. Nevadí mi to, přece tu se mnou nebude celou dobu sedět. To bych od ní ani nechtěla.
Pomalu se mi už zavírají oči a začínám se dusit, když mě obklopí bublina čerstvého vzduchu. Vděčně se zhluboka nadechnu a otevřu oči. Leknutím málem nadskočím. Vedle mě stojí Erik a starostlivě mě pozoruje. Koutkem oka postřehnu, že Monika se na nás zvědavě dívá z protějšího konce hřiště a ta parta zmizela neznámo kam.
,,Lepší?"
,,Jo děkuju. Občas se mi to stává, když se nadýchám cigaret. Jsem na ně nějaká přecitlivělá." Usměju se na něj a potlapkám na místo vedle sebe. Ještě jednou se zamračí a sedne si.
,,To je tím, kým jsi. Naše těla nejsou moc navyklá na podmínky tohoto světa a tak jsou více náchylná k nemocem."
,,Jo, to jsem si už stačila všimnout." Zašklebím se. Nemohlo mi uniknout, že jsem nemocná o mnoho víc, než většina mých spolužáků. Do teď mi to však nedávalo moc velký smysl.
,,Co tady vlastně děláš? Neměl jsi v plánu neprozrazovat se?" Pohodlně se opřu a zase zavřu oči. Erik mě nenápadně zásobuje čerstvým vzduchem a má hlava se přestává točit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama