Ledový kosatec 26

30. července 2013 v 0:30 | Ziwa |  Ledový kosatec

26.díl


,,No..." Erik se na mě tázavě otočí. Mám odpovídat já? No jak si přeješ, ale počkej, já si na tebe ještě něco vymyslím.
,,Na hřišti." V hlavě se mi začne rodit plán na pomstu. ,,Tenhle nešika mě doslova smetl, když se pokoušel stát rovně na bruslích." Šťouchnu do něj prstem. Ha! To máš za to chození!
,,Nevěřila bys, že někdo jeho věku může být takový nemehlo v botech s kolečky." Přikládám polínka do ohně.
,,V životě jsem na tom nestál!" Začíná se okamžitě bránit a já dusím smích.
,,Vždyť já vím, zlato. Jen jí vyprávím, jak jsme se potkali." Usměju se na něj.
,,To je tak romantické!" Začne se rozplývat Monča, zrovna když se mě Erik snaží zabít pohledem. Oba naráz vyprskneme smíchy. Už to nedokážeme déle skrývat. To si nevšimla, že si tady jeden z druhého utahujeme?
,,Neřikala jsi, že má intuici jako Stopař?" Nahne se ke mě a zašeptá mi tiše do ucha tak, aby to neslyšela. Z jejího pohledu to musí vypadat, jako že mě políbil. Postřehnu, jak celá rudá odvrátila tvář taktně na stranu. Využiji její nepozornosti, abych mu mohla odpovědět.
,,Nezakřikni to, může ten svůj radar kdykoliv zapnout a pak už to nepůjde hrát tak lehce."
S úšklebkem se ode mě odtáhne.
,,Takže ty už jsi si taky někoho našla a já zůstala jako poslední." Fňukne poraženě. No neříkala jsem to? Říkala!
Náhle na druhé straně hřiště blikne lampa a já překvapeně zamrkám. To už je tak pozdě? Ani jsem si toho prve nevšimla.
,,Asi bychom už měli jít domů." Začnu se pomalu přezouvat a brusle schovám do tašky.
,,Půjdu s vámi. Stejně bydlím po cestě." Nabídne se můj Mág a obě jeho nabídku přijmeme. Je pravda, že Monika o něm nic neví, ale to nevadí. Musím ale přiznat, že to je trochu úleva, že se už nemusíme schovávat aspoň před ní a mně se tím vyřešilo jedno velké dilema. Je totiž přímo nemožné stíhat školu, domácí povinosti, Moniku a zároveň lekce s Erikem. Takhle se kdykoliv budu moci vymluvit na neexistující rande.
,,Ehmmm, Moni?" Něco mě najednou napadne, když stojíme před jejím vchodem. ,,Můžu tě o něco poprosit?" Nejistě se na ni podívám.
,,Nemám to nikomu říkat, že?" Chápavě se na mě usměje. ,,Neboj, má ústa jsou navždy zamknutá." Předvede, že si zamyká pusu na několik západů a klíček zahazuje.
,,Děkuju, ale je tu ještě něco, o co jsem chtěla poprosit. Mohla bys mě krýt? Kdyby se tě rodiče ptali, jestli jsem s tebou, nebo tak..." Nejistě přešlápnu.
,,Jasně!!" Nadšeně povyskočí. Můžu jen hádat, co se jí honí v hlavě. ,,Kdykoliv budeš potřebovat." Mrkne spiklenecky. Pak se rozloučí a zapluje do vchodu. My dva se vydáme bok po boku ke mně.
Před vchodem se na mě Erik otočí a v očích mu zahrají veselé jiskřičky.
,,Takže dneska večer?"
,,Jasně." Zazubím se nazpátek, i když cítím značnou nervozitu. Co když se něco pokazí?
,,Neboj, to vyjde. Přijdu pro tebe, až budou vaši spát." S těmito slovy se se mnou rozloučí a zmizí. Opravdu by mě zajímalo kam chodí, ale teď to řešit nehodlám. Podle chybějícího auta vím, že rodiče ještě nejsou doma a tak toho využiji ve svůj prospěch a zapadnu do koupelny. V zrcadle narychlo zkontroluji vlasy a pak se je rozhodnu přece jen upravit. Sice to nedělám ráda, ale co kdyby se přece jen něco stalo. Pořád ale doufám, že jednou to už nebude nutné. Tahle maska.
Sáhnu do poličky pro svůj šampon, který nikdo z rodiny nepoužívá a musím se pro sebe ušklíbnout. Kdyby jen věděli proč...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama