Ledový kosatec 27

1. srpna 2013 v 0:37 | Ziwa |  Ledový kosatec

27.díl


Netrpělivě očekávám Erikův příchod. Rodiče přijeli, když jsem byla ve vaně. Jen se tudy mihli a hned zase letěli na flám. Naštěstí mě viděli, takže jsem krytá. Vím, že už mě hledat nebudou.
Už dávno jsem převlečená a připravena na cestu, ale on ještě jaksi nedorazil. Navíc ani nevím jak přijde. Jestli mu budu muset otevřít, nebo si otevře bránu, vyletí na balkon...
,,Připravena?"
,,Ááááá!!!!" Tichý hlas a temný stín za mnou mi málem přivodí infarkt a kdyby mi včas nezacpal ústa rukou, určitě bych vzbudila celé sídliště. Divím se, že okna ten nápor vydržela.
Šlehnu po něm navztekaným pohledem a ustoupím. A hádejte co. Ten prevít se mi ještě směje! Já ho... Já ho snad na místě zmrazím!! Taky znáte ten pocit, kdy si nutně potřebujete do něčeho bouchnout, protože cítíte, že ta pomyslná kapička trpělivosti právě stéká po hraně vašeho poháru a jako naschvál nikde v dosahu není žádný boxovací panák? Navíc, když ještě ten, na kterého máte vzek, přilévá stále víc a víc vína... Tak právě takhle se teď cítím já. Mám neskonalou chuť z Erika udělat kostku ledu, ale to nemůžu. Cítím, jak se v pokoji trochu ochladilo. Byl to jen nepatrný výkyv, ale i tak jsem si ho všimla.
,,To na sebe nemůžeš upozornit trochu ohleduplně?"
,,Ale já byl potichu. To ty tu budíš lidi." Nepřestávají mu cukat koutky. Vážně, jestli ještě něco řekne asi se neudržím.
,,Nemyslela jsem vybafnout na mě ze tmy!" Vrčím na něj. Ani bych se nedivila, kdybych cenila zuby jak nějaká šelma.
,,Dobře. Příště." Slíbí a já si oddechnu. Taky mohl namítat, že nemám mít v pokoji zhasnuto, ale naštěstí to nechal být. Svou vinu bych nejspíš stejně nepřiznala.
,,Půjdeme?" Natáhne ke mně ruku. Trochu zaváhám. Vím, strašně se tam těším, ale přece jen. Je to pro mě velký krok do neznáma, i když jsem se v tom světě narodila a už párkrát jsem ho navštívila, ale... To byla pouze má duše. Tentokrát budu potkávat lidi, kteří mě uvidí.
,,Neboj se, ty to zvládneš." Možná na mě poznal to váhání, nevím, ale jeho slova mi pomohla a já vložila svou dlaň do jeho. Pevně ji uchopil a pak se svět kolem mne prudce zatočil. Můj žaludek ani neměl šanci protestovat a už jsme stáli na mýtině uprostřed lesa. Nad koruny stromů právě stoupalo probouzející se slunce a svými nemilosrdnými paprsky pálilo vše živé i neživé, co nebylo bezpečné schováno ve stínu. Doslova jsem cítila, jak pod jejich doteky taju.
,,Tady je příšerný vedro." Rychle jsem utíkala se schovat. Zajímalo by mě, proč jsem prve nic necítila.
,,Takové je to od doby, co tu vládne Xavier. Tvůj strýc. Pojď se teď někam schovat a pak ti řeknu více."
,,Co všechno mě hodláš naučit?" Na mou otázku pouze kývne a ze svého pláště vytáhne meč. Zajímalo by mě, kde ho celou tu dobu schovával.
,,Vše, co si její Veličenstvo bude přát." Pokloní se mi a pak mě zatáhne do stínu stromů. Nechám se jím táhnout. Nevím, kam má namířeno. Poslušně za ním klopýtám přes suché kořeny a spadané listí. Několikrát málem upadnu, ale Erikův živel mě vždy zachytí a pomůže mi opět na nohy. On sám se na mě ale ani jednou neotočí a raději prozkoumává okolí, jestli na někoho nenarazíme.
Po několika dlouhých hodinách konečně zastavíme u maličkého potůčku, který se stále ještě drží naživu ve velkém vyschlém korytu, jako pozůstatek dřívějšího velkého toku.
Vděčně se posadím na jeden z velkých balvanů do stínu jediného velkého stromu, který se ještě z posledních sil snaží udržet naživu. Erik si sedne na druhý, který je vystaven slunečním paprskům. Nezdá se však, že by mu to nějak vadilo. Jeho živel ho stačí ochlazovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LeVia LeVia | Web | 1. srpna 2013 v 10:48 | Reagovat

wow :O zaujímavé.. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama