Ledový kosatec 34

15. srpna 2013 v 1:47 | Ziwa |  Ledový kosatec

34.díl


Jdu po boku Erika zpět domů a doslova se musím nutit do každého dalšího kroku. Netrpělivě čekám, až nás výtah vyveze do potřebného patra a ten čas se mi zdá najednou strašeně krátký. Jako by sama Země říkala Tak už běž!
,,Nemyslela jsem, že to bude tak moc brzy." Vpustím Erika do bytu a zamknu za námi.
,,To já taky, ale bude to tak nejlepší. Vem si s sebou pouze nejnutnější věci. Něco na převlečení ti pak seženeme v Cloedii, abys nebyla tak nápadná." Radí mi co mám dělat.
Nejnutnější věci? To se snadno řekne, ale už hůř udělá. Nejradši bych si vzala svou Mp3, těch pár plyšáků a knihy. Knihy... Pohled mi padne na poličku s knihami. Monika mě už dlouho přemlouvala, jestli bych jí nějakou tu tlustou bichli nepůjčila.
,,Eriku, kolik máme času?"
,,Nejpozději do setmění. Ale byl bych radši, kdyby to šlo už teď, abychom měli čas najít si nějaké místo na přespání, než začne v Cloedii svítat."
,,Dobře. Chtěla bych se ještě stavit u Moniky."
,,Chceš jí říct, že odcházíš?"
,,Tak nějak. Chci ji jen o něco poprosit a něco jí dát." Usměji se na něj a otevřu skříň s oblečením. V rychlosti se převleču do volných, plátěných kalhot s několika kapsami a zipy s několika řetízky. Školní halenku vyměním za oranžové tričko s klokankou a kapucou. Je mi sice trošku větší a z rukávů mi vykukují jen prsty, ale nosím ho strašně ráda. Do koženého batohu, který mi Erik podstrčí, si pak hodím svůj šampon a náhradní čočky.
,,To už snad nebude nutné, ne?" Pozvedne překvapeně obočí.
,,Pro jistotu. Něco mi říká, že bych s 'tím' měla ještě počkat." Odpovím na jeho otázku a dobalím několik svých nejnutnějších drobností, než mu batoh opět vrátím. Do svého vlastního pak naskládám těch několik knih a zasednu k počítači.
,,Musím ještě něco vyřídit." Prohodím k němu přes rameno a najedu na své složky, které rozkliknu. Z monitoru na mě vykoukne nejnovější článek a já se pro sebe usměji. Sama nevím, proč jsem to začala psát. Přetáhnu všechny soubory na flashku, kterou následně hodím do batohu pro Moniku. Ještě jí k tomu nezapomenu přidat heslo a napsat krátký vzkaz, než jsem připravena odejít. Naposledy zkontrolovat jestli mám opravdu všechno a pak už za sebou jen zamknu dveře a klíče hodím do schránky.
,,Teď k Monice?" Koukne na mě můj Mág tázavě. Pouze němě přikývnu a vydám se do ulic.
,,Nemusíš se bát. V tuhle dobu je ještě ve škole. Aspoň v to doufám." Zaváhám na kratičký okamžik.
,,Bojíš se Stopaře?"
,,Trochu." Zasměji se narážce na její instinkt a musím uznat, že jsem se trochu uvolnila. Rozhodně na její zvonek zazvoním s uvolněnější náladou. Otevře mi Moničina mamka a koukne na mě trochu překvapeně.
,,Jano? Ty nejsi ve škole?"
,,Dobrý den." Usměji se na ni. ,,Omlouvám se, že ruším, ale mohla byste to prosím předat Monice? Chtěla půjčit nějaké knihy." Natáhnu k ní ruku s těžkou taškou.
,,Dobře. Jdete odpoledne zase na brusle?" Zeptá se a já zaváhám.
,,Ne. Nejsme domluvené." Pokusím se o úsměv. Moničina mamka se na mě pozorně zadívá a pak zmizí ve dveřích. Trochu zmateně zamrkám, když se objeví s maličkým balíčkem.
,,Monika ti to sice chtěla dát sama, ale nejspíš už nebude mít šanci, viď?" Usměje se na mě a já zalapu po dechu.
,,Jak..." Nechápavě na ni civím, společně s Erikem.
,,Nejste jediný potomek Cloedijského rodu žijící na Zemi, princezno Linett." Odpoví s úsměvem.
,,Stopař..." Hlesne Erik šokovaně. Tak už vím, po kom má Monika tak skvělý instinkt.
,,A Monika..."
,,Monika o ničem neví." Trochu zbystří a pak se na nás ve spěchu otočí. ,,Myslím, že byste už měla jít, jestli se s ní nechcete sekat. Je před domem." Sdělí nám a já šokovaně ztuhnu. Chtěla bych se s ní rozloučit, ale ona...
,,Dobrá, děkuji za všechno." Rozloučím se a společně s Erikem zmizíme. Koutkem oka postřehnu bílou záplavu, snášející se k zemi z modrého nebe. Země mi dává své sbohem tím nejkrásnějším dárkem.

Drahá Moniko,
omlouvám se za své náhlé zmizení. Jistě máš mnoho otázek a já pro tebe nemám žádné odpovědi. Věř mi, že můj odchod bylo to nejlepší řešení, celé mé situace. V posledních dnech se toho stalo mnoho, o čem ti nesmím říct.
Svůj bloček jsem zrušila, ale svá dílka ti budu stále posílat. Je na tobě, co s nimi uděláš. Kdo ví, možná v nich nalezneš nevyřčenou pravdu o mém životě.
Sbohem, navždy tvá kamarádka, Jana
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama