Ledový kosatec 36

19. srpna 2013 v 1:01 | Ziwa |  Ledový kosatec

36.díl


Trvá snad věčnost, než bytosti zmizí a já si mohu vydechnout. Ani jsem si nevšimla, že jsem po celou dobu tajila dech.
,,Co... Co to bylo? Nějací obyvatelé Temné strany?" Skoro se až bojím zeptat, ale zvědavost je přeci jen silnější.
,,To byli Irisini vlci." Odpoví mi a snese se s námi na zem. ,,Když se vlády ujal Ledový kosatec, přinesl si s sebou několik domácích mazlíčků, ne jen ledové květy. Po její smrti však zvířata utekla do lesů a luk a stala se nezvladatelná. Rozmnožila se a přestala se podřizovat lidem. Dříve, když zde ještě vládla tvá matka, nebyli tak nebezpeční, jako nyní. Xavier okolní přírodu zabíjí a tak se přísun potravy rapidně snížil, proto vlci začali napadat i lidi. Je lepší se jim vyhnout, než stát se jejich kořistí." Ještě se naposledy pozorně rozhlédne, než opět vyrazí vpřed a já jsem nucena ho následovat. Držím se co nejblíž u něj a snažím se při tom nezakopnout o zrádné kořeny, ale má snaha vyjde jaksi naprázdno, protože se stále otáčím, jestli se za námi náhodou neobjeví vlci.
,,Nemusíš se bát, už jsou pryč." Zachytí mě asi po sté Erikův vzduch a postaví na pevnou zem. ,,Kdyby něco, dávám pozor." Usměje se na mě přes rameno a já se bůh ví proč uklidním. Věřím mu.
Na kraji lesa zastaví a otočí se ke mně s druhým pláštěm. Kde ho vzal, je pro mě záhada.
,,Na, za chvilku budeme ve městě. Kdyby tě někdo poznal, nebylo by to dobré." Přehodí přeze mne plášť a nasadí mi kapuci, než si také přehodí přes hlavu kápi.
,,A ten, koho hledáme, bydlí v tom městě?" Neubráním se zvědavé otázce. S takovou ze mě za chvíli bude sto letá babka.
,,Ne. Musíme až do teritoria dvojčat, tak budeme aspoň trochu v bezpečí. Bratránci na nás dohlédnou." Zazubí se přes rameno a já se nestačím divit. Bratránci? Co já se na něj ještě nedozvím...
Vstoupíme na širou pláň, kde se před námi v dálce rýsují hradby prvního města. Vypadají jako temná silueta kostry, jen slabě prosvítající na temném podkladu, nepatrně osvětlena rudým úplňkem. Proti své vůli se otřesu strachem a přitáhnu si černou látku blíže k tělu, jako by mě snad mohla ochránit před zlem, čišícím z té daleké stavby. Až sem cítím tu děsivou, krvelačnou atmosféru, tak... jaké to asi bude, až budu procházet přímo mezi těmi odpornými stavbami? Vůbec si nedokážu představit, že bych tu měla vydržet ty tři roky, co mi zbývají do mých osmnáctých narozenin.
,,Uklidni se, ve městě nesmíš ukázat svůj strach, jinak se na tebe vrhou. Půjdou po snadné kořisti." Varuje mě a popožene kupředu. Ani jsem si neuvědomila, že jsem prve zastavila.
Přes to, že se snažím jít co nejpomaleji, abych co nejvíce oddálila náš vstup do města zdá se mi, jako bych usilovala právě o opak. Ani se nenaději a těžká, masivní brána se tyčí několik centimetrů přede mnou. Musím polknout a zhluboka se nadechnout, abych aspoň trochu ovládla ten hrůzný třas, který se mi rozběhl páteří. Obdivuji svého Mága, že tu vedle mě dokáže tak klidně stát, jako by se jednalo o obyčejnou procházku a ne o výpravu na území hrdlořezů.
,,To zvládneš. Pojď." Vezme mne za ruku a vykročí dřív, než stačím nějak protestovat. Táhne mě přelidněnými ulicemi. Nevím, co jsem si představovala, že uvidím... Vlastně vím. Nelidské stvůry, které ani v nejmenším nepřipomínají lidi. Něco mezi křížencem chobotnice, krávy a prasete nebo nějaké podobné kreatury, proto mě překvapí, že většina z nich vypadá jako já.
Překvapeně se rozhlédnu po tržnici. Podél celé hlavní ulice je rozestaveno mnoho stánků s různými potravinami. Hrnečky či talířky. Prostě se vším, co by mohli lidé...Ehm... pardon... démoni potřebovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama