Ledový kosatec 38

23. srpna 2013 v 1:03 | Ziwa |  Ledový kosatec

38.díl


,,Promiň," Špitne tiše, že ho sotva slyším. Začíná mi ho být docela líto. Asi jsem na něj neměla tak vyjíždět, ale on mě opravdu naštval. Než se stačím odhodlat na nějaké to odpouštění a přemlouvání, vyruší mě tichý smích ve stínech. Ani jsem si prve neuvědomila, že Erik nepřišel sám.
,,Páni Eriku, tohle je snad poprvé, co tě vidím krčit se před holkou." Směje se škodolibě neznámý. Do Erika jako když uhodí. Prudce vzhlédne a otočí se na postavu v plášti.
,,Daimon, co tu děláš?"
,,Nic." Zablýsknou se ve stínu kápě rudé oči. ,,Šel jsem jen okolo. Iris mě poslal pro vás a jak vidím, zase měl pravdu."
,,Zase poslouchal kosatce?"
,,Taky nechápu jak to dělá." Pokrčí Daimon rameny a zašklebí se. Nechápu, co se to tu děje. Zmateně těkám pohledem z jednoho na druhého a snažím se pochopit o co tu jde.
,,Jano, tohle je můj bratranec Daimon. Daimone, to je Jana." Představí nás Erik. Daimon si sundá kápi a já nestačím valit oči. Erikův bratranec má dlouhé černé vlasy a oči v barvě rudého úplňku Temných.
,,On je..." Zmateně zamrkám a pro jistotu se podívám na Erika, jestli jsem to odhadla správně. On se na mě jen potutelně zazubí. Mě z něj jednou opravdu klepne!
,,Že se ještě divím. Ty mi přeci nikdy neřekneš nic hned." Pokusím se na něj zatvářit vyčítavě, ale můj pohled byl spíše smířený.
,,Zdá se, že ho znáš dokonale." Upoutá mou pozornost opět dlouhovlasý mladík. Vypadá být přibližně stejně starý jako já s Erikem. A přece jako by mi něco říkalo, že je o mnoho let starší.
Na druhé straně uličky něco odporně zachrčí a neforemná hrouda se převalí na druhý bok. Rudý měsíc osvítí spící tvář medůzovitého démona.
,,Půjdeme? Nejsem zvědavá na další démony." Otřesu se odporem, když se démon opět pohne. K mému převapení se mí dva společníci rozesmějí.
,,Co je?"
,,Promiň, ale uvědomuješ si, co jsi právě řekla?" Pobaveně mě pozoruje Erik.
,,Jo, no a?" Stále nechápu. Co je na té větě tak směšné.
,,Poradím ti." Zajiskří Daimonovi v očích. ,,Temná strana, my... Stále tě nic nenapadá?" Povytáhne obočí a mně to sepne.
,,Hups." Nevinně na ně vykulím oči.
,,Správně: Hups." Přikývne Erikův bratranec a opět si nasadí kápi. ,,V jednom máš ale pravdu, půjdeme." Dál už mi nevěnuje jedinou pozornost a zmizí ve stínech.
,,Takhle to bude bezpečnější." Chytí mě Erik za ruku a smířlivě se usměje. Nechám se jím vést. Jeho dlaň mě příjemně uklidňuje a blízkost mého Mága dodává pocit bezpečí.
Trvá jen několik málo minut, než nás náš nový průvodce provede spletitými temnými uličkami města a my staneme na jeho hranici. Konečně se mohu opět nadechnout. To druhé teritorium je pro mou duši jako balzám. Vyzařuje z něj takové příjemné teplo, i když je skryto v Temnotě. Přes to jeho temné paprsky láskyplně pohladí duši a obejmou srce. Jako bych se po dlouhé době opět vracela domů. Takový je to pocit.
Překročíme hranici a jejich spěšné kroky zpomalí. Konečně mám čas se trochu porozhlédnout kolem a jestli mě tamto místo i přes svou děsu plnou auru překvapilo, toto mně doslova fascinovalo. Bylo nádherné a přes to svým způsobem i děsivé. Ale takovým tím příjemným způsobem. Po těle mi běhal jemný mrazík, který však nebyl nepříjemný. Jako by říkal, nepřestávej být ostražitá, stále ti hrozí nebezpečí, ale oni se o tebe postarají. Veř jim. Šeptal tiše, když mi na kůži kreslil jemné obrazce strachu.
Pod inkoustově modrým nebem nejasně prosvítal obrys hlubokého lesa. Vrcholky stromů se jako ostré čelisti nořily z hluboké tmy a zakousávaly se do bezpečné náruče nočního nebe. V rudém světle úplňku se třpytila vodní hladina, těsně obepínající hranici lesa. Při čemž ho oddělovala od nekonečné louky. Pod nohami mi ubíhala úzká, vyšlapaná cestička a na dlaních hladily rozkvetlé vrcholky trav, pokryté třpytivou rosou. A v dáli... Přímo před námi se na černém podkladu třpytí jediný světelný bod. Štíhlá, vysoká stavba s maličkými věžičkami.
,,To je nádhera." Ta překrásná scenérie mne donutí zastavit a na pár chvil si plnými doušky vychutnávat tu atmosféru. Vzduch, jako by doslova přetékal magií. Vidím ji všude. Její duhové odlesky tančí na spících květech, jako drobné vlnky se plouží po vodní hladině a propůjčují světluškám svůj závoj tajemna.
,,Vítej v teritoriu dvojčat." Zazubí se na mě Erik a pustí mou ruku. Důkaz, že zde mi již nic nehrozí. Chvíli mě oba nechají dosyta se vynadívat na okolní nádhené prostředí, než se Daimon zamračí na rudý měsíc. Něco si pro sebe nesouhlasně zamručí, než se k nám otočí.
,,Měli bychom jít. Za chvíli začne svítat a Iris už je taky určitě strachy bez sebe." Aniž by nám věnoval jediný zbytečný pohled, vykročí do ticha noci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama