Ledový kosatec 39

23. září 2013 v 1:26 | Ziwa |  Ledový kosatec
Ahojky, tak po dlouhé době tu je pokračování, ale má unavená, stávkující mysl splodila pouze pár dílků, které házím do přednastavka

39.díl


Se skoro až posvátnou úctou vstoupím do křišťálového sídla. Zvědavě se kolem sebe rozhlédnu a překvapí mě holé stěny a ta nejprostší výzdoba. I tak ale nejsem z výsledku zklamaná. Nevím proč. Čekala jsem snad cokoliv, ale ne obyčejné dřevěné lustry a schodiště, potažené obyčejným kobercem béžové barvy. Myslela jsem, že když je to 'jejich' sídlo, že bude vypadat jinak. Bohatší a zdobnější. Ne zcela obyčejné a takové... Překvapeně se obrátím na Erika, který se spokojeně culí.
,,Aha, viď?" Mrkne na mě, jako by mi četl myšlenky.
,,Jo, aha." Souhlasně kývnu a obrátím se po zvuku spěšných kroků. Vím už, proč jsem nebyla ze sídla tak zklamaná. To ta kouzelná atmosféra. Ty jemné výboje magie, hrající si ve vzduchu a jemně sálající z okolních stěn. Ta příjemná iluze tepla domácího krbu.
,,Daimon!" Z jedné temné uličky se vyřítí drobné, bílé cosi a pověsí se to černovlasému mladíkovi kolem krku. Ten drobného útočníka obejme kolem pasu a jemně se usměje. Přijde mi to zvláštní, na démona, ale Daimon najednou vypadá tak něžně.
,,Asi jsem se zamilovala." Vyslovím nahlas své myšlenky a to bílé cosi se naježí jak prskající kočka.
,,Na to ani nemysli!" Obrátí se ke mně čelem a já zažiji malý šok. Přede mnou stojí dívka vlasů dlouhých až skoro do pasu. Přibližně stejné výšky jako já a obličeje, jako porcelánová panenka. S překvapením hledím do jejích různobarevných očí. Levá duhovka je safírově modrá a druhá smaragdově zelená. Sklepu ze sebe šok, abych se na ni mohla zazubit a natáhnu k ní ruku.
,,Neboj, to byla jen legrace. Nemyslela jsem to doopravdy." Usměji se na ni smířlivě. K mému úžasu jí v očích pobaveně zajiskří.
,,Vždyť já taky ne." Přijme mou nabízenou ruku a nepřestává se usmívat. Vypadá to, že tu zas až taková nuda nebude.
,,Jsem Jana... Eee vlastně teď už ne. Jsem Linett." Představím se trochu koktavě. Bude trvat ještě dlouho, než si zvyknu na to, že jsem někým jiným.
,,Já Iris, mladší bratr Daimona."
,,Bratr?!" Jeho slova mi přivodí menší infarkt. Myslela jsem si, že je dívka! Nevěřícně na něj valím oči a ti dva se začnou smát. Co je na tom k smíchu, prosím vás? Víte jakej to je šok?
,,Ehmm... nezačneš se teď zase smát a nebudeš říkat, že to byl jen další vtip, že ne?" Zeptám se opatrně a ještě víc pobavím ty dva.
,,Tentokrát ti říká pravdu." Směje se pobaveně Erik. ,,Chceš důkaz?" Ty neposedné plamínky v jeho očích mluví za vše. Ne děkuji, klidně to oželím.
,,Ne děkuju, budu vám věřit." Ruce mi instinktivně vystřeí vzhůru a o krok ustoupím. Ti tři se náramně baví, zatím co já si přijdu rudá jako rak. Tu pomyslnou třešničku na dortu tomu ještě nasadí můj žaludek, který si právě tu chvíli vybere k tomu, aby všem oznámil, že má hlad a nehodlá déle čekat. Jsem polomrtvá hanbou, zatím co ti tři se opět rozesmějí. Vím jistě, že s přehledem mohu konkurovat v barvě zralosti temně rudým třešním.
Iris je první, kdo se aspoň trochu pokusí ovládnout cukající se koutky a se stále jiskřícíma očima se ke mně obrátí.
,,Kluci tě zavedou do jídelny, já půjdu objednat něco k jídlu a nechám vám nachystat pokoje." Usměje se smířlivě a odejde. Stále zůstávám na rozpacích. Jak je možné, že někdo, kdo vypadá jako holka, může být kluk?
,,Neboj, za chvilku si na to zvykneš." Drkne do mě Erik a vesele se zazubí. Daimon zatím zmizel v jedné z chodeb.
,,Taky na nás mohl počkat, ale to by pak nebyl Daimon." Povzdechne si můj Mág a vykročí za ním. Trochu zmateně ho následuji. Jsem najednou hrozně unavená, a tak se ani neptám, co svou poznámkou myslel. Kdyby chtěl, určitě by mi to vysvětlil sám, i když poslední dobou zjišťuji, že na co se ho nezeptám, to mi neprozradí.
V jídelně se nechám posadit ke stolu a zatím co se všichni pustíme do jídla, snažím se dávat pozor, abych si zapamatovala aspoň ten základní střípek pravidel, která se mi Iris snaží trpělivě vysvětlit. Poslušně poslouchám a snažím se ty informace udržet v mozku déle, než tři vteřiny. Přijde mi to jako nadlidský úkol.
Jsem štěstím bez sebe, když se konečně zvednou, aby nás zavedli do pokojů a nechali odpočinout.
Skoro na pokraji spánku vejdu do svého pokoje a svalím se do peřin. Jsem dokonce líná i jít se vykoupat. Chvilku přemýšlím že vanu oželím, ale nakonec se přeci jen vyhrabu z nadýchaných peřin. V batohu najdu něco na spaní a přesunu se do koupelny. Ve vaně se sice skoro utopím, ale přeci jen mám najednou o mnoho lepší pocit. Opět se cítím jako člověk a ne jako šmudla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama