Ledový kosatec 40

25. září 2013 v 1:41 | Ziwa |  Ledový kosatec

40.díl


Nemůžu usnout. Připadám si, jako kdy by po mně přejel minimálně parní válec, ale ne a ne usnout. Hlavu mám tak moc plnou otázek, že mi to nedovolují. Kdykoliv zavřu oči, propadnu se do toho podivného polobdění polosnění, kdy víte, že spíte a zároveň vnímáte vše okolo. V tu chvíli mi před očima vyvstanou všechny otázky a nesrovnalosti, které na mě zaútočí s mrštností kobry. Zakousnou se jak pitbul a už nepustí.
Ani nevím kolik je, když svůj boj se spánkem vzdám a vyhrabu se z postele. Zabalená v lehké dece přecupitám přes celý pokoj a jen děkuji těm dvěma, že mám pokoj spojený s Erikovým. Opatrně zatahám za kliku a velké, dřevěné dveře se s tichostí otevřou a vpustí mě do pokoje mého Mága.
,,Eriku, spíš?" Šeptnu do ticha, ale odpovědí mi je pouhé převalení se v posteli. Potichu za sebou tedy zavřu a přijdu blíž. Erik spí po nos zachumlaný v nadýchaných peřinách. Rozcuchané vlasy mu trčí na všechny strany a tvář konečně postrádá ten ostražitý, věčně trochu zamračený výraz. Takhle klidně spícího jsem ho neviděla ani tehdy na té střeše. Skoro mi je až líto ho budit.
,,Eriku, spíš?" Zopakuji svou otázku, jako kolovrátek a čekám na nějakou reakci. Ten se ze spánku zavrtí a něco nesouhlasného zamručí, než otevře rozespalé oči.
,,Hmmm, teď už ne." Na chvíli to vypadá, že znovu opět usne, než se jeho pohled stočí na mě a rozespalost ho rázem opustí.
,,Co se stalo?" Rychle se posadí, až se ho leknu. To vypadám fakt tak hrozně?
,,Nemůžu spát." Přiznám se a sama se musím divit, jak mi můj hlas zní najednou cize. Hrozně unaveně a ochraptěle. Jako bych vykouřila minimálně tři krabičky cigaret denně a vypila karton vína.
,,Tak pojď ke mně." Poposune se na druhý kraj a nadzvedne okraj peřiny. Bez zaváhání pod ní vklouznu i se slabou dekou a nechám se od něj zachumlat až po bradu do vyhřátého pelíšku.
,,Tak se ptej." Opět si lehne a otočí se čelem ke mně. Má mne vůbec ještě udivovat, jak moc mě má prokouklou? Asi ne, že?
,,Říkal jsi, že nikdo neví, jestli žijí nějací potomci Ledového kosatce, ale Daimon a Iris..."
,,Oni jsou potomci Daimon. Stejně jako Iris, tak i její sestra měla svou rodinu. Ti dva jsou její poslední potomci." Vysvětlí mi Erik ochotně a trpělivě se na mě zahledí, v očekávání další otázky.
,,Proč se jim říká dvojčata? Iris mi přijde mladší a kolik jim je vlastně let?"
,,Mezi nimi je stejný věkový rozdíl jako mezi námi. Pouhý jeden rok. Dvojčata se jim říká proto, protože vypadají jako první vládkyně. Daimon s Iris, i když mají každý jiné rodiče. A kolik jim je? Své teritorium spravují už několik století."
,,Říkal jsi, že jsou tví bratranci?" Nadhodím opatrně. Pořád musím vzpomínat na to, co mi říkal na Zemi. Že už žádnou rodinu nemá.
,,Dozvěděl jsem se o nich teprve nedávno. Přibližně ve stejnou dobu, co jsme se potkali. Stále si ale v jejich přítomnosti připadám tak trochu jako vetřelec. Ti dva jsou spolu skoro od svého narození. Jsou rodina a já jim do ní svou přítomností tak nějak zasahuji." Přizná se mi a já k němu najednou pocítím ještě hlubší pouto, než do teď. Opravdu si jsme v mnohém podobní.
,,Eriku, ti dva spolu chodí?" Už skoro na hranici snů se mu stulím do náruče, a tak pomalu přeslechnu jeho tichou dopověď.
,,A tobě by to vadilo?"

Probudí mě pocit prázdna, a tak se naposledy ještě zachumlám v peřinách, snažíc se zachytit mizející vlákna vzdáleného snu, než se rozespale protáhnu a posadím na posteli. Trochu zmateně se rozhlédnu po pokoji. Je jiný než ten, který mi přidělil Iris. Chvíli mi trvá, než si vzpomenu na svou noční návštěvu u Erika.
,,Musela jsem tu usnout." Rychle vyskočím z postele. Nezapomenu se při tom přizabít o deku, ve které mám zamotané nohy a co nejrychleji upaluji do svého pokoje, kde popadnu věci s ranní hygienou a vběhnu do koupelny, abych za pár minut mohla vyjít jako člověk.
Málem mě trefí, když otevřu dveře od pokoje a jen tak tak, že nesejmu Erika.
,,Dobré ráno, ospalče." Zazubí se na mě.
Ráno? Rychle se podívám za něj z okna. Obloha mi přijde stejně temná, jako když jsme sem přišli. To je zase noc?
,,Dobré." Zmateně na něj zamrkám.
,,Nezapomeň, den a noc se rozlišují pouze podle barvy měsíce." Připomene mi a já si teprve teď všimnu azurově modrého srpku na temném podkladu.
,,Pojď, mám tě přivést na snídani. Musíš být hladová. Spala jsi celý den a noc." Prohodí jako by se nic nestalo a vykročí chodbou. Já ho otřeseně následuji. Prospala jsem 24 hodin!!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama