Ledový kosatec 44

24. března 2014 v 0:36 | Ziwa |  Ledový kosatec

44.díl



Do studie knih se nakonec ponořím tak moc, že přestanu vnímat čas. Ignoruji kručící žaludek a myslí se zabývám příběhem z knihy, kterou držím v rukou. Učení mi vždy vadilo. Sedět ty úděsné hodiny nad učebnicemi a snažit se si do hlavy natlouct všechna ta hrozná data a názvy válek... Prostě všechno to: Kdo... Kdy... Proč.... Jak.... Jak dlouho....
Tohle všechno mě vždy strašně unavovalo a vždy jsem po pěti minutách marného snažení zjistila, že jen tupě čučím na popsanou stránku, vůbec nevnímám text, který bych se měla naučit a v hlavě si přehrávám scénář k další mojí povídce, která leží rozepsaná v jedné z mých mnoha složek v počítači. Ano, to bylo to otravné učení na Zemi, ale tady... Ty knihy zde mne uchvátily. Ať už nádhernou vazbou, písmem či obrazy, které doprovázely vyprávění o běhu dějin. Pro mě bylo hlavní, že to nebyly ty nudné učebnice, na jaké jsem do té doby byla zvyklá, ale byl to příběh. Když jsem si pozorně prohlédla hřbety přinesených knih, zjistila jsem, že na sebe navazují. A když jsem si prošla názvy dalších několika knih v knihovně, našla jsem další a další navazující díla. Tohle nebyla jen tak nějaká obyčejná knihovna. Zde byla zaznamenáná celá historie Cloedie a jejího lidu. Na těchto stránkách byly zapsány jednotlivé příběhy, které na sebe navazovaly a vzjemně se proplétaly, jak šel čas a spory se nekonečně vlekly. Někdy se do nich připletl někdo jiný a utl je ihned v zárodku, někdy se táhly přes celé generace a teprve smrt ukončila tu nekonečnou hádku mezi dvěma znepřátelenými rody.
Bylo to kouzelné. Najednou jsem už nebyla v knihovně. Neležela jsem na pohodlném gauči a neopírala se o Erika. Najednou jsem byla v malé místnůstce, kterou ozařoval pouze svit měsíce, dopadající sem skrze nedotažené záclony na oknech. V rohu stála manželská postel a vedle maličký noční stolek. O druhou stěnu byla opřena vysoká skříň s prádelníkem. Stála jsem vedle dvou kolébek, ve kterých ležela právě narozená dvojčátka. Obě s vlasy kaštanově knědými.
Náhlé zachrápání mě donutilo upřít svou pozornost k manželské posteli. V peřinách tam ležela zachumlaná drobná démonka. Kaštanově hnědé vlasy jí rozcuchaně rámovaly uvolněnou tvář a já si byla jista, že kdyby otevřela oči, její duhovky by měly čokoládově hnědou barvu. Muž, který ji ze spaní objímal, měl vlasy v barvě myšího kožíšku. Oba byli démoni, což dokazovaly maličké růžky, které ženě vykukovaly ze záplavy hnědých kadeří a rudé jizvičky, táhnoucí se po tvářích jejího manžela.
Kdesi v domě začaly hodiny odbíjet půlnoc a čas, jako by se náhle zastavil. Na maličkou chvilku mne oslepil prudký měsíční svit a ve stejnou chvíli mne pohltila neprostupná temnota. Když vše opět ustalo, už jsem tam nebyla sama. Nad kolébkami se skláněly dvě postavy v pláštích. První z nich, ta vyšší, na sobě měla ebenově černý plášť, který zakrýval celou její postavu, přes to byly v látce jasně zřetelné, ženské rysy. Postava se jemně chvěla, jako by ji tvořila sama temnota a když se ke mně natočila, nebylo možné ve stínu kápě zahlédnout její obličej. Jako kdyby přede mnou stál samotný plášť, vyplněn černou, nehmotnou tmou.
Druhá z postav byla drobnější a na sobě měla bílý plášť. Kapuci si stáhla, takže jsem mohla jasně rozeznat její porcelánovou pleť. Stříbrné vlasy a duhovky tak jemňoulince zlaté, až to bylo skoro přehlédnutelné. Dívala se na druhou ženu s jistou stopou smutku ve svém pohledu.
,,Máme ještě čas. Nemusíme to dělat." snaží se svou sestru přemluvit, ale ta se na ni jen mlčky zahledí s chladnou odmítavostí. Okolí ještě více potemní, ale není to děsivé. Tato Temnota je jiná než ta, jakou jsem cítila z těch odporných démonů. Cítím z ní klid a mír, i když mě děsí. Je v ní něco teplého.
,,Sama víš, že to je nemožné. Jiná cesta pro ně neexistuje. Pro ně, ani pro nás." promluví trpělivě a já bych přísahala, že v temnotě pod kápí se zaleskly uhlově černé oči. Po té se mlčky sklonila nad jednou z kolébek a políbila devčátko na čelo. Vzduch se zatetelil a kousek temnoty se vlil do drobného tělíčka. Miminko něco ze spaní zamumlalo a spalo dál. Temná postava se zadívala ještě jednou na svou společnici a pak zmizela stejně, jako se prve objevila.
Žena v bílém plášti si zhluboka povzdechla a přistoupila k druhé kolébce. Jemně pohladila děvčátko po tváři a zadívala se z okna, jako kdyby se snažila oddálit něco, o čem věděla, že se tomu stejně nevyhne. Ať se bude snažit jakkoliv. Nakonec se sklonila nad holčičkou a s polibkem do vlásků zmizela v měsíčním světle. Hodiny se rozeběhly vpřed a čas se dal opět do pohybu. Na první pohled se zdálo, že se nic nestalo, že to byla pouze halucinace, ale ve vzduchu byla cítit magie. Tetelila se kolem kolébek, splývala s tělíčky novorozených dvojčat a vpíjela se do nich.
Nedokázala jsem se pohnout. Bála jsem se, že bych mohla vyděsit to krásné, co zde z té podivné návštěvy zbylo a ono by uteklo. Jako kdybych svou přítomností mohla pokazit něco, co se stalo v minulosti a změnit tím budoucost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama