Ledový kosatec 45

5. července 2014 v 23:47 | Ziwa Arlett |  Ledový kosatec
45.díl


Tiše pozoruji měnící se stíny a sleduji probouzející se den. Před mýma očima se začíná odvíjet příběh dvojčat tak, jak jej napsaly samy dějiny. Pozoruji jejich prví krůčky, první slůvka a jsem svědkem jejich prvních oslav narozenin. Sleduji první nesmělé lásky a pak... najednou tu jsou jejich dvanácté narozeniny a zase půlnoc. Na vlastní oči tak mohu pozorovat záhadné změny jejich těl, zatím co ony spí.
Starší ze sester se ze spaní zavrtí. Její postel se ponoří do ještě větší tmy a vzduch kolem se zatetelí horkem. Černé šlahouny magie se po ní začnou sápat a vpíjet se do vlasů, které získají ebenovou barvu. Po tvářích jí stečou dvě karmínové stružky. Naproti ní její sestru hladí chladivé paprsky měsíce.
Mávnu rukou, abych odehnala otravnou mouchu a dál mohla nerušeně sledovat proměnu mladší, ale ta otravná bzučivka si nedá pokoj. Lechtá mě po tváři a ještě se mi směje! Nasupeně nahmatám první věc, která mi přijde pod ruku a vší silou se po ní oženu.
Hlasitá rána mě vrátí do přítomnosti. Zmateně zamrkám a rozhlédnu se kolem. Jsem zpátky v knihovně. Přede mnou na stole se kupí hromada knih a kousek ode mě se Iris snaží udusit smíchy, až mu z toho tečou po tvářích slzy. Nechápavě se otočím na Erika a i já cítím, jak mi cuknou koutky. Opatrně odlípnu těžkou bichli z obličeje svého Mága, který rozespale mžourá kolem sebe. Na tváři výraz vyděšeného zajíce, nos a čelo červené.
,,Co je?" zamrká a já mám co dělat, abych se nerozesmála.
,,Přišel jsem vás vzbudit, je oběd." donutí se Iris uklidnit, ale koutky úst mu nepřestávají pobaveně cukat.
,,Aha..." vypadne z Erika inteligentní odpověď a já jdu pomalu do kolen. To si vážně nevšiml, že jsem mu málem vytloukla mozek z hlavy? No... pro jistotu to nechám být a raději se zvednu. Iris už bere za kliku, ale Erik se k odchodu moc nemá. Stále sedí na pohovce a drží se za hlavu.
,,Jdeš už?" snažím se ho trochu popohnat.
,,Hmm..." mátožně se zvedne. ,,To by mě zajímalo, proč mě bolí hlava." brblá si a mě málem porazí. On si vážně nevšiml! Jen silou vůle donutím ústa nesmát se, aby nic nepoznal a odpovědět.
,,S tím ti ale neporadím." zamrkám na něj nevinně, než ho čapnu za ruku a donutím k pohybu. Iris se nám stratil někde na chodbě. Mám takové podezření, že se utekl někam vysmát, což se mi potvrdí chvíli na to.
Bílý démon dorazí do jídelny chvilku po nás. Tváře zarudlé od smíchu a v koutku oka se mu leskne poslední slza. Jen se na něj zamračím. Co já bych dala za to, taky se jít někam na chvilku zašít, abych se mohla beztrestně pobavit na účet mého Mága. Démon se na mě ale pouze zašklebí a usedne ke stolu. Daimon tu není a podle toho, jak se ti dva začali ládovat, asi ani nepřijde.
,,Tak jak ti zatím jde učení?" stočí na mě Iris svůj různobarevný pohled. Je to zvláštní, když se na vás dívá někdo, kdo má každou duhovku jinou. Mám z toho trochu divný pocit, ale nevadí mi to.
,,Je to úplně jiné, než na zemi. Je to, jako kdyby ke mně ty knihy promlouvaly. Na Zemi mi učení takových věcí dělalo hrozné problémy, ale tady... Nevím, přijde mi to hrozně snadné."
,,Být tebou, neradoval bych se předčasně. Ještě tě čeká spousta těžších věcí. Jako například etika, šerm, jezdectví a spousta dalšího. To už nepůjde tak lehce, jak si myslíš." pokusí se mě krotit, ale já ožiju.
,,Jezdectví? Vy tu máte koně?"
,,Jo, vždyť ti to už jednou říkal." Erik mi dá menší pohlavek. Jako kdyby říkal, 'Dávej přece pozor, když na tebe někdo mluví.'
,,Promiň..." ublíženě si mnu zátylek. ,,Když ono je toho na mě moc. Navíc, tehdy mě zaujalo spoustu jiných věcí a koně jsem v té záplavě jaksi nepostřehla." zamručím.
,,Ty umíš jezdit?" zachrání mě Iris před další Mágovou nadávkou a zvědavě se na mě zahledí. Tváří se při tom trochu pobaveně. Hádám, že se naším chováním skvěle baví. Takovéhle pozdvižení nezažívá určitě každý den. Zvlášť když je tu ten bručoun Daimon.
,,Trochu. O prázdninách, když nebyla škola, jsem si přividělávala brigádou ve stájích kousek za městem. Čistila jsem koně, sedlala je a starala se o postroje. Ve volných chvílých, když měla trenérka čas, tak mě učila jezdit. Rodiče o tom nevěděli. Hádám, že kdyby jo, tak bych měla zase průšvih." trochu se zasním, když si vzpomenu na Petru a její kobylku. Obě byly opravdu trpělivé a Petra byla opravdu hodná, když mě učila a ani za to nic nechtěla. Ona byla jedna z mála lidí, kterým na mě opravdu záleželo a já ji za to měla ráda. Do dneška pořádně nevím, co se s ní tehdy vlastně stalo. Jeden den prostě zmizela a už se neukázala. Nikdo o ní nic nevěděl. Jako kdyby někdo vzal gumu a vymazal její existenci z povědomí všech lidí, kteří o ní věděli a znali ji. Jen na mé vzpomínky někdo zapomněl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama