Ledový kosatec 46

7. července 2014 v 2:42 | Ziwa Arlett |  Ledový kosatec
46.díl


Nemužu se dočkat, až se konečně dostaneme do stájí. Přijde mi, že ti dva schválně zdržují a ještě se baví na můj účet, ale dokázat jim to nemůžu. Jen by se začali ještě víc šklebit. Znuděně se zhoupnu na židli a zadívám z okna. Je to nezvyk. To, že den a noc tu vypadají úplně stejně. Mění se pouze barva měsíce. Nechápu, jak někdo může žít v neustálé tmě. Je to neskutečné. Nemožné. I když... Co je v tomhle světě nemožné? Nic. Je to tu tak rozdílné od života na Zemi, což mě přivádí na myšlenku... Jezdí se tu na koních stejně, jako na Zemi? Ani bych se nedivila, kdyby tomu tak bylo.
Nervózně se zadívám na Irise, když vstane a s myšlenkou, že mě tu už nic nemůže překvapit, se za ním vydám do stájí. Musím uznat, že jsou nádherné. Žádná dřevěná napodobenina kůlny na dříví, jak tomu bylo u nás, ale krásná stavba z tmavého dřeva. Opravdu jak na nějakém zámku. Na ní je napojena velká ohrada, kde se v dálce pase stádo koní. Ze svého místa vidím pouze černý flek na černém, o něco světlejším podkladu.
Iris zapíská a zem se otřese pod náporem kopyt, když se koně vydají přivítat svého pána.
,,Pane bože, co to je!" vyjeknu, když jsem schopna rozeznat jednotlivá těla a instinktivně se schovám za Erika. Fajn, beru zpět, že mě už nic nepřekvapí. Tohle mě překvapilo a ne zrovna málo. Vždyť to vůbec nevypadá jako kůň!
,,Tobě se nelíbí?" Iris se na mě ublíženě zadívá a pohladí po nose něco, co vypadá jako nějaký hybrid mezi koněm, hypogryfem a drakem. Pokud jsem schopna v té tmě správně rozeznat barvu, tak mi přijde jako hnědá. Hřívu to má světlou, ale tady veškerá podoba s koněm končí. Zadní nohy nesou kopyta, ale přední jsou přeměněny na pařáty. Dále pak má tvor velká, šupinatá křídla, vyrůstající z lopatek. Přívětivé oči mu trochu dodávají na jemnosti, ale tuhle snahu přírody o milý vzhled okamžitě zazdí jako břitva ostré zuby, vyčuhující jim z tlam.
,,Měli by?" přeskočí mi hlas a ještě více se za Erika přikrčím, když se ke mě natáhne jedna černá potvora. Tak na tohle mě nikdo nedostane ani párem volů. Za žádnou cenu na tohle v životě nesednu. Ani nápad!
,,Jsou to démoničtí koně, je jasné, že nevypadají jako ti ze světlé strany Cloedie, ale nikdy by svému pánu neublížili." s láskou se přitulí k obrovské hlavě. Přijde mi droboučký, oproti velkým tvorům, kteří se kolem nás seskupili.
,,Svému pánu? A co ostatním?" Ani mi nemusí odpovídat. Jeho pohled mluví za vše. ,,Fajn, myslím, že tohle vynecháme, co je na programu jako další?" otočím se na podpadku a vyrazím pryč od ohrady. Při tom ignoruji jejich snahu mě přivolat zpátky. Sem se už nikdy nepřiblížím. Ani za všechno zlato světa.
,,Linett no tak, počkej. Linett! Linett, Jano!!" Zastavím a počkám, až mě Erik doběhne. Nechám se schovat do jeho náruče a víc se k němu přivinu. Jeho teplo mě začíná uspávat a já se konečně trochu uvolním. Ani jsem si prve neuvědomila, jak napnutá jsem v přítomnosti těch zrůd byla.
,,V pořádku?" kreslí mi na záda uklidňující kruhy a já se po chvíli konečně uklidním. Stále se ale ještě nechci odtáhnout. Oči se mi pomalu začínají klížit.
,,Hmm..." víc se k němu přitulím a odevzdaně zavřu oči. Tohle právě teď potřebuju.
,,Co se stalo?" uslyším kousek od nás Irisův starostlivý hlas, ale je mi nějak vzdálený.
,,Pak ti vše vysvětlím." zašeptá Erik, než mi zmizí zem pod nohama a já se nechám ukolébat příjemným snem.
Nevím, jak dlouho jsem spala, protože když konečně otevřu oči, za okny je stále ta samá tma. Ještě rozespale se rozhlídnu po známém pokoji a překvapeně zjistím, že je Erikův. Můj Mág leží vedle mne a ve světle svíčky si čte nějakou knihu. Když se pohnu, stočí na mě svůj pohled a starostlivě se usměje.
,,V pořádku?"
,,Už ano, děkuju. Nechápu, proč..."
,,Připoměli ti Stopaře." vysvětlí, aniž by mě nechal domluvit. ,,Už jsem to Irisovi vysvětlil a on souhlasil, že tě do toho nebude nutit. Hodiny jízdy prostě vyškrtneme z tvého učebního plánu a raději se zaměříme na něco jiného." usměje se a já mu jsem neskutečně vděčná. Myslí na mě a stará se o mě s láskou. Vím, že by to dělal, i kdyby mezi námi nebyl vztah princezny a jejího Mága a to mě dělá šťastnou. Ještě nikdy se o mě takhle nikdo nestaral.
,,Děkuju, bráško." vděčně ho políbím na tvář, než se k němu přitulím a obejmu ho kolem pasu. Hlavu si mu položím na hruď a zavřu oči. Sice jsem spala dlouho, ale jsem stále hrozně unavená.
,,Nemáš zač, sestřičko." ucítím, jak mě políbil do vlasů, než odložil knihu na noční stolek a sfoukl svíčku. Oba nás přikryl a víc mě k sobě přivinul, než šel taky spát. Ano,takový je náš vztah. Jsme spíše jako sourozenci, než paní a její strážce a oběma nám to takhle vyhovuje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama