Ledový kosatec 47

9. července 2014 v 0:34 | Ziwa |  Ledový kosatec
47.díl


Co tu vlastně dělám? Dnes se na to ptám snad už po několikáté. Ráno mě Iris vzbudil dost nevybíravým způsobem. Doslova ze mě udělal kostku ledu! Teď tu sedím u stolu v nemožných šatech s korzetem tak moc utaženým, že nemůžu dýchat a nutí mě to sedět, jako kdybych spolkla pravítko. Na hlavě mám něco, co na Zemi nosí pouze modelky z přehlídkových mol, protože s takovou šíleností by žádný normální člověk na ulici nevyšel. Nepohodlné boty na příliš vysokém podpadku, že mám pocit, že stojím na žebříku a ne na klínku, mě nepříjemně tlačí. Tak jestli po tomhle nebudu mít sedřené nohy, tak snad už v ničem.
,,Může mi někdo vysvětlit, co má tohle všechno znamenat?" pokusím se na ně zamračit skrze slzy, které se mi tlačí do očí kvůli líčidlům. Vůbec na to nejsem zvyklá. Jediné, co jsem kdy dělala, bylo zvýraznění řas a sem tam nějaká ta linka, jinak nic. V životě jsem na sobě neměla macke-up nebo stíny.
,,Erik mi vysvětlil ten včerejšek, za který se chci ještě jednou omluvit." usměje se omluvně démon. Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem dneska Daimona zase neviděla.
,,Z toho důvodu jsme se rozhodli, že začneme etikou. Od teď bude probíhat každé ráno ve stejném duchu. Jo a po snídani se mrkneme na nějaké ty tance a odpoledne se juknem na lukostřelbu. Zítra začneme něčím magičtějším," mrkne na mě, ,,takže tě budu čekat v hale. A radil bych nesnídat."
Nemůžu si pomoc, ale z nějakého záhadného důvodu, jeho nadšení nesdílím. Nejraději bych se sbalila a vrátila se na Zem. Proč se s titulem dědí i zodpovědnost? Kdyby stačilo jen to, kdybych si tam po třech letech nakráčela, oznámila že žiju a tím by to haslo. Vše by bylo zachráněno a byl by Happy End. Konec.
Bohužel, osud si pro mě připravil jinou zkoušku a tak tu teď musím strpět tuhle na nervy jdoucí šarádu.
Jen s velkým sebezapřením se mi podaří přežít následující tři hodiny jejich mučení, než mě milostivě propustí a já se konečně, tak jak jsem, zřítím do peřin. Boty skopnu někam pod postel a víc se o ně nehodlám starat. Po slepu se natáhnu vedle postele pro tužku a papír a pustím se do psaní. Slíbila jsem Monice další dílek a ještě jsem se na to ani nepodívala. Proto se do toho raději dám a na těch dvou nenechám jedinou nit suchou. Jen ať si hezky počte, jak se ti dva vyžívají v mém mučení. Bože, jestli jsem takhle zdrchaná už na začátku.... Opravdu se nechci vidět za ty tři roky, až bude tomuhle všemu konec. Jestli se ze mě za tu dobu nestane chodící mrtvola, tak si budu tleskat.
Ani nevím, kolik času uplynulo, ale najednou u mě stojí Erik a tahá mě z postele. S úlevou se převléknu do volných kalhot a trička. Vklouznu do botasek a vydám se za ním. Další kolo mučení může začít.

Dny se mi pomalu začínají slévat. Už ani nevím, jestli tu jsem týden, dva nebo dýl. Špatně se mi to určuje, když je tu neustálá tma. Co bych tomu dala, za jednu jedinou hodinu slunečního svitu.
Když můžu, ráda se schovávám v podzemní jeskyni a odpočívám. Zde je jediné místo, kde mám klid. Přes den se nepřestávám učit a noci trávím doslova ve světě knih. Nutno ale podotknout, že se pomaloučku začínám zlepšovat. Musím se smát, když si vzpomenu na svou první hodinu lukostřelby, kdy jsem Erika málem probodla šípem. Přežil jen díky svému větru. Do teď nechámu, jak se mi to podařilo, když stál dva metry za mnou, při čemž já mířila před sebe na terč. Iris tehdy chytl jeden ze svých záchvatů smíchu a Erik se od té doby ke mně přibližuje jen velice, velice opatrně a sleduje můj trénink z uctivé vzdálenosti. Odváží se mi pouze slovně radit, ale přiblížit se ke mně nehodlá.
Daimona jsem za celou tu dobu viděla snad jen jednou. Přišel na snídani zrovna ve chvíli, kdy mě opět navlékli do těch děsných hadrů. Podezřele mu zacukala koutka, načež se rychle vypařil. Málem jsem tehdy bouchla. Cítím, jak stačí kapka, abych opravdu bouchla jak papiňák.
,,Výsosti, měla byste se vrátit do sídla. Za chvíli vás čeká hodina lukostřelby." sedne mi na koleno jedna z nymf. I ony se staly mými učitelkami, ale tak trochu jinak, než kluci. Vypráví mi o hostorii Cloedie, stejně jako knihy, ukazují mi obrazy v zrcadle a vypráví o magii, zvycích a etice. Hrozně se mi líbí, poslouchat jejich jemné hlásky. Jsou jako pohlazení po velmi namáhavém dni. Kéž bych je mohla poslouchat už napořád.
,,Dobrá, tak já teda jdu." zvednu se a opráším od ulpělých zrnek prachu. Maličké nymfy se mi vznesou z ramen a vlasů, ve kterých si hrály. Už teď se děsím toho, až je budu rozčesávat, protože je vždycky hrozně zacuchají. Do jedné ruky čapnu páskové botky. Druhou si nadzvednu tu obří sukni, abych se o ni při prvním kroku nezabila. Díky bohu za to, že se nymfám podařilo aspoň trochu povolit ten šíleně utažený korzet, jinak bych se nejspíš udusila. Takhle mohu aspoň trochu dýchat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama