Ledový kosatec 50

15. července 2014 v 2:43 | Ziwa Arlett |  Ledový kosatec
50.díl



Cítím, jak mi pevná zem pod nohama zmizela a já se ocitla v nějakém divokém víru. Vše kolem mě se točilo, jen já zůstávala stále klidná. Jediný vlas se mi nepohnul a neopustil své místo mezi svými druhy. Poslušně zůstal svázán v copu, zatím co kolem řádila bouře. A pak najednou vše utichlo a já se konečně mohu zhluboka nadechnout. Pod podrážkami bot cítím zem a v plicích mě zaštípe mrazivý vzduch. Svěží a čistý, přesto plný městského neřádu. Trvá jen chvilku, než se mé tělo přizpůsobí okolní teplotě a já se konečně odvážím otevřít oči.
Stojím na svém oblíbeném místě. Přede mnou se rozprostírá pohled na zasněženou krajinu domků za městem a za mnou se tiše rozprostírá les. Zbaven svého listí, které jej vždy halilo do majestátné zeleni. Teď tu ze sněhu vyrůstají pouze hnědé kmeny, připomínající ohořelé zbytky něčeho, co kdysy muselo být velice nádherné. Jejich holé větve se ve výši kříží a proplétají jako křivé pařáty nějakých zrůd a v lehkém větru mírně skřípají, jak se o sebe třou. Na první pohled mě to lehce vyděsilo, ale když se na tu podívanou koukám o něco déle. Dokážu v té scenérii najít i jistý půvab. Vše živé je uloženo ke spánku. Zahaleno do lživého závoje zdánlivé smrti a děsivosti, aby to mohlo přes zimu načerpat síly a na jaře svět opět zahalit svou nádhernou zelení a zpěvem listí v neposedném větru. Jemný sníh, snášející se z oblohy, tiše dopadá na spící stromy a schovává je pod bílou peřinou.
Jsem doma! To byla první slova, která mě napadla, když jsem se kolem sebe rozhlédla, ale vzápětí si uvědomuji, že to nění zcela pravda. Ne, jsem ve světě, který mi byl po několik let mého života domovem. Který mi poskytl útočiště, když jsem se potřebovala schovat, ale teď už sem nepatřím. Teď už jsem tu cizí. Pouhý návštěvník. Jako poutník, putující zemí a navštěvující známá místa, aby si oživil vzpomínky a pak mohl zase kráčet dál. A to jsem teď já. Jsem tady, protože si potřebuji něco zařídit. Ne proto, abych se sem vrátila. Pouze tudy procházím. Nic jiného.
Otočím se a pomalu se vydám do města. Nemám čas kochat se tou nádherou, i když bych si strašně moc přála na chvilku se tu zastavit a sledovat slunce, které začalo nesměle vykukovat na obzoru. Ach slunce! Jak ty jsi mi chybělo! Vychutnávám si příjemné hlazení probouzejících se paprsků nového dne, i když jejich dotek není vůbec tak hřejivý, jako tomu bývá za teplých měsíců. Nevadí mi to. V tuhle chvíli jsem tak šťastná, že vidím světlo... že mi tančí na oblečení a ve vlasech... že nepotřebuji už nic víc. Strávila jsem dva dlouhé měsíce v naprosté tmě. Musím si pro to tuto chvíli světla ve svém životě uchovat na co nejdelší dobu, protože se nebude hned tak brzy opakovat.
Propletu se mezi stíny stromů a vystoupím na chodník. Mám v úmyslu zamířit do města a porozhlédnout se po něčem na sebe. Taky musím zjistit, co je za den. Musím dát Monice ty rukopisy a nejspíš by nebyl dobrý nápad zazvonit u jejích dveří jen tak, aniž bych si nezjistila, jestli je nebo není ve škole. Mohla by mi otevřít ona a to nevím, jak bych se v tu chvíli dokázala zachovat. Na sto procent bych zpanikařila a vypařila se přímo před jejíma vytřeštěnýma očima. Při mém štěstí by po mě zbyla jen hromádka zmuchlaného oblečení a já se objevila před jedním z těch tří úplně nahá.
Kdo ví, přoč mi ta představa přijde strašně směšná, ale musím se zastavit a nejdřív se vysmát, než se odvážím vstoupit do slunečních paprsků. Jejich ostrost mě okamžitě zažene zpět do stínu. Nechápu to. Proč? Zmateně hledím na své ruce, na kterých se začínají objevovat malé rudé flíčky. Popáleniny. Pár jich cítím i na tváři.
Co se to...? Zaskočilo mě to nepřipravenou. Co se se mnou proboha za ty dva měsíce v temnotě stalo, že mě najednou popálí obyčejné paprsky zimního slunce? Kdyby bylo léto a venku čtyřicítky, tak bych to možná i chápala, ale takhle? Když je tu pár stupňů pod nulou?
,,Blbý démoni." procedím skrze zuby. Nemám čas nad tím uvažovat. Natáhnu si kapucu a ruce zabořím do kapes u kalhot. Skloním hlavu a rychle si to namířím do města. Schovám se ve stínech domů a budu o tom přemýšlet až se vrátím. Není přece možné, aby bylo Zemské slunce pro mou kůži najednou tak moc agresivní. Vždyť jsem pod ním žila tolik let a nikdy se mi nic takového nestalo. A teď jsem na něm byla ani ne pět vteřin a natropilo takovou spoušť.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama