Ledový kosatec 51

13. srpna 2014 v 20:16 | Ziwa Arlett |  Ledový kosatec

51.díl


Procházím městem a nakukuju do výloh. Minula jsem už tolik krámků, ale nikde jsem nenarazila na nic, co by mě na první pohled uchvátilo tak, že bych řekla: Tohle musím za každou cenu mít! Ne. Všude bylo plno hezkých šatů, ale žádné, které by se mi líbily. Ty, které by mi vyhovovaly, se nehodily pro princeznu a ty, které by se zase hodily, byly až moc drahé. A to jsem si nemohla dovolit.
Spíš už jen ze zoufalství, než z naděje, že konečně něco objevím, jsem zaběhla do malého obchůdku na konci Třešnové ulice. Byl to takový malý, rodiný krámeček, kam jsem docela často chodila. Měli všechno možné. Koupila jsem si tady svou první knížku. Byl to takový starý, ošoupaný svazek. Několikrát přelepovaný, ale to mi nevadilo. Vlastně... odsud pochází i má milovaná mp3. Našla jsem ji úplně náhodou. Zahrabanou v korálcích staré šperkovnice. Někdo ji tam musel zapomenout, když ji prodával. Vzala jsem si ji tehdy i s tou šperkovnicí. Líbila se mi. Nevím proč, ale měla v sobě nějaké pradávné kouzlo, které mě uchvátilo a nehodlalo pustit. Do teď si pamatuji tu jemnou kresbu, kterou měla. Malá truhlička z dubového dřeva, vykládaná jemným, modrobílým vzorkem různých spirál. Nikdy jsem nepřišla na to, co znázorňuje, až do té doby, kdy jsem viděla magii tančit mezi ledovými kosatci. Vypadala úplně stejně.
,,Dobrý den." s pozdravem vstoupím do obchůdku a zvonek nade dveřmi se jemně rozezvoní. Jak nostalgické.Vždy jsem měla ráda ten tichý zvuk. Jemný jako zvonkohra. Zpoza pultu se vynořila hlava majitele obchůdku. Byl to takový stařeček. Šedivé, skoro bílé vlasy mu neposlušně spadaly na ramena. Měl dlouhý, bílý vous a z vrásčité tváře se na svět dívaly pozorné, šedozelené oči. Vždy mi připomínal takového hodného dědulu z pohádek. Už jen kvůli těm očím, které jako kdyby vždycky věděly něco, co ostatním uniká. Vždy se na mě tak díval. S jistou schovívavostí a zároveň rošťáckýma jiskřičkama v očích. Tolik nepatřičnýma, pro jeho věk.
Pokynul mi hlavou a opět zmizel za jedním z pultů. Přes to jsem si všimla, že mu v očích zajiskřilo. Poznal mě? To můžu jen hádat. Pomalu zamířím mezi regály. Prohlížím si starožitnosti a dávám si pozor, abych do ničeho nevrazila. Pokud si dobře pamatuji, tak šaty by měly být až úplně vzadu. V takové malé komůrce za starým gobelínem. Náhodou jsem na ni narazila při jedné z mých posledních návštěv. Opřela jsem se tehdy o stěnu a doslova tam vpadla po zádech. Tehdy tam nic moc neměl, ale uvidíme, jestli dnes na něco narazím. Cestou minu poličku se všelijakými škrpály a musím se zastavit. Ani nevím, co upoutalo mou pozornost. Byl to spíš jen takový záblesk... Sáhnu mezi staré, ošoupané křapky a vytáhnu krásný pár botek na vyšším klínku. Tak akorát pro mě. Nejsou ani moc vysoké a ani moc nízké. Na první pohled obyčejné, šedé střevíčky. Jejich povrch je jemně zvrásněný. Není na nich nic zvláštního, ale přes to mě na nich něco zaujalo. Něco... Ani nevím co...
,,Jsou krásné, že? Jste první, kdo si jich všiml, většina jen chodí okolo, aniž by jim věnovala jediný pohled." nakřáplý hlas mě v první chvíli poleká, až uskočím. Vedle mě se omluvně culí ten stařík.
,,Omlouvám se, nevšimla jsem si vás." snažím se napravit své předešlé počínání a uklidnit zběsilé srdce, které se mi snaží útéct z hrudníku. Jen tak tak se zarazím, abych se mu neuklonila. Sakra! Ty Irisovy hodiny se mi začínají dostávat pod kůži. Zavrčím v duchu a donutím se pousmát.
,,Jsou opravdu nádherné." odpovím mu na jeho otázku.
,,Jestli chcete, odnesu Vám je ke kase, slečno, abyste se mohla ještě porozhlédnout a neměla při tom plné ruce." nabídne se ochotně a už mi bere botky z rukou a mizí s nimi dřív, než se zmůžu na nějaký protest. Nechám to být. Takový byl vždycky. Podivínský stařík s podivným citem pro starožitnosti.
Opatrně, téměř plaše, nakouknu za starý gobelín. Nevím, co jsem čekala, přesto cítím zklamání. Má tu jen obyčejné šaty. Nudně všední. Některé jsou doslova odstrašující. Například ty hned vedle vchodu. Kanárkově zelené se žlutými pruhy a fialovými květy macešek. No řekněte, kdo si tuhle šeredu je ochoten dobrovolně obléknout a vyjít s ní na ulici? Nebo ty na druhé straně. Korzetové, s nadýchanou sukní a několika spodičkami, že jejich majitelka v nich musí vypadat jako chodící, cukrová vata. To už bych raději všema deseti brala ty černé s bílými puntíky a širokým, černým páskem. Trošičku připomínají kimono. Ale opravdu jen trošičku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama