Ledový kosatec 52

17. října 2014 v 20:08 | Ziwa Arlett |  Ledový kosatec

52.díl


Ani nevím, jak dlouho se tu už přehrabuju, ale nějakou chvíli to už bude. Mezitím jsem narazila už na takové otřesnosti, že ty zelenožluté šaty s fialovými květy a i ty, co vypadají jako cukrová vata, jsou oproti tomu překrásné skvosty. Tak to vypadá,že jsem sem vážila cestu pro nic za nic. No co... aspoň si dokoupím nějaké věci, které nutně potřebuji. Jako jsou čočky (jeden nikdy neví, kdy se mi zase podaří zdrhnout) a šampon. A tentokrát si vezmu pořádnou zásobu!
Jsem už na odchodu, když mi zrak padne na jednoduché, modré šaty. Jsou bez rukávů a nemají na sobě žádné ozdoby. Bezmyšlenkovitě si je vezmu a zamířím s nimi k pokladně. Že jsem je koupila si uvědomím až ve chvíli, kdy stojím před obchůdkem s taškou v ruce.
,,Co to..." překvapeně zamrkám a otočím se. Dědula na mě zamává zpoza zavřených dveří, vyvěsí cedulku s nápisem ZAVŘENO a zmizí kdesi v útrobách svého krámku. Nemá smysl se na něj snažit dobouchat. Neotevřel by mi. No co... něco na sebe mám, tak by to neměl být takový problém. Až je přemáchnu a pořádně vydrhnu ( i s botami) snad se s nimi bude dát ještě něco udělat.
Zapadnu do prvního supermarketu, kde si v drogerce koupím šampon a na cedulce u květinky si přečtu, že je čtvrtek. 1. ledna. Jestli si to dobře vybavuju, tak Monika by doma být neměla, protože v tuhle dobu je na nějakém ozdravném pobytě v Krkonoších. Takže vzduch je čistý. V optice na rohu si koupím čočky a ještě si tam nechám překontrolovat oči, než se vydám ke své kamarádce domů. V duchu při tom děkuji Bohu, že jsem si kapesné pečlivě schovávala a sem tam si ulila i nějaké ty drobné z nákupu, jinak bych už teď byla na suchu. Takhle mi zbývá něco málo ještě na jednu rundu čoček, takže to typuju na rok. Po tom už se budu muset obejít bez nich.
Čím víc se blížím k Moničinu domu, tím větší mám chuť vzít nohy na ramena a utéct. Myšlenka, že jí ty rukopisy pošlu po Erikovi (jako jsem to dělala do teď) mi najednou přijde neodolatelně lákavá. Už už se chystám otočit a nenápadně se vytratit, když se přede mnou objeví černá saluka. Okamžitě poznám, to její světlé pálení. Patří Moničině mamce. Myslím, že se jmenuje... Éééé tóóó...
,,Filli?" zkusím naslepo vystřelit. Fenka se na mě podívá bystrýma očima, než se otočí a jde pryč. V půli cesty se na mě otočí a pozvedne jedno obočí. No vážně! Nekecám! Kdybyste mi to samé řekli před dvěma měsící, taky bych se na vás nejspíš dívala jak na blázna a volala Chocholouška, ale teď už jsem opravdu schopná uvěřit všemu. Z donucení se za ní začnu šourat. Je mi jasné, že ji poslala teta. Určitě jí bylo jasné, že bych zdrhla a tak se chtěla pojistit.
Nechám se Filli zavést až ke dveřím bytu, které jsou otevřené. Bez zaváhání mě do nich nažene a dveře s bouchnutím zavře jednoduše tak, že se do nich opře packami.
,,Filli, už jste tu?" nakoukne do chodbičky blonďatá hlava Stopařky. ,,Vítejte, princezno." usměje se na mě mile. ,,Klidně si odložte a pojďte dál, dáte si čaj?" zmizí opět v kuchyni. Poslechnu jí. Tašky nechám na zemi u dveří a následuji saluku dál do bytu. Dovede mne do obýváku, kde mne donutí sednout si ke stolku. O okamžik později už přede mnou přistane talíř sušenek a hrnek horkého čaje. Mňam! Pozemské cukrovinky. Neříkám, že v Cloedii nevaří dobře, nebo že tam nemají sladké. To ne. Jejich kuchyně, nebo aspoň to, co vaří v sídle dvojčat, je vynikající, ale už my chybělo to obyčejné, pozemské jídlo, plné kalorií a cukru. Poděkuju a hladově se zakousnu do čokoládové sušenky.
,,Vypadáte unaveně, princezno." promluví po chvilce policistka, když si mě pořádně prohlédne. Polknu sousto a přikývnu. Jsem unavená.

,,Je toho víc, než jsem čekala. Vůbec si nestíhám mezi jednotlivými lekcemi odpočinout a začínám mít pocit, že na mě všechno padá. Dokonce jsem několikrát málem zprovodila ze světa vlastního Mága... Ne jen jeho." povzdechnu se a napiji horkého čaje. Cítím, jak mi příjemné teplo tohoto domova pomalu rozavzuje jazyk. Vždy jsem se tu cítila příjemně. Možná to bylo tím, že jsem nějak podvědomně vycítila Stopařčinu Cloedijskou krev. Nebo to bylo tím, že tu vždy vládla taková příjemná nálada. Nakonec jí řeknu úplně vše. Několikrát ji rozesměji do takové míry, až jí tečou slzy, občas se zamračí a někdy jen tiše naslouchá. Strávím s ní příjemné odpoledne, že úplně zapomenu na to, že jsem vlastně utekla bez dovolení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama