Ledový kosatec 53

19. října 2014 v 0:24 | Ziwa Arlett |  Ledový kosatec
53.díl


,,Jano! Já tě snad přerazím, uvědomuješ si, jak jsme se o tebe báli?!!" zaječí mi u ucha Erikův hlas. Cuknu sebou tak, že vyliji zbývající polovinu čaje a hrníček málem upustím. Naštěstí se mi ho podaří na poslední chvíli zachytit za ouško. Nasupeně se na Erika otočím. Ten okamžitě zbledne a o krok ustoupí, přes to mu v očích nepřestávají létat naštvaná tornádka. Dívá se na mě jak Bůh pomsty. Mám nutkání se před ním v prní chvíli přikrčit a odpočítávat minuty do doby, než mě sejme nějakou svou větrnou ranou, ale nic se neděje. Místo toho na mě zůstane vykuleně hledět, zatím co já vyletím jak čertík z krabičky.
,,Ne! NEVÍM! A víš proč? Protože mě to vůbec nezajímá! Kdyby jsi nebyl takovej zabedněnej tupec, mohl jsi jít se mnou a nemusel lítat Bůh ví kde jen proto, že jsi mě hledal. Ale to ty néé!! Pan Snědl-jsem-všechnu-moudrost-světa si tu bude dál hrát na generála, kterého musí všichni poslouchat! Ale něco ti řeknu. Já tu nejsem od toho, abych poslouchala Tebe! To ty by jsi měl poslouchat mě! A ne naopak. Říkala jsem ti, že se potřebuju NUTNĚ!! podívat na Zem a co jsi mi řekl ty?? V žádném případě!! To jsi mi odpověděl! Že to není nutné! Že mě nikdo neuvidí! Ale víš ty co? Já se ještě nechci ukázat světu! Ještě nejsem připravená na to, abych se všem ukázala, nehledě na to, že nejsem žádná vaše hračka! Proboha! Vždyť mám tři roky! Tři dlouhé roky na to, se všechno naučit! A vy děláte, jako kdybych to všechno měla zvládnout za jeden!! Tohle já prostě nezvládám! Tak už to jednou konečně pochop!!!!" položím hrnek na stůl tak prudce, až zařinčí. Nemám čas zabývat se tím, jestli jsem jej náhodou neroztřískala na milion malých střípků. Bez rozloučení se vřítím do chodby, popadnu své věci a už mě není.
Objevím se ve svém pokoji v sídle dvojčat. Mrsknu s taškou na postel, popadnu balíček, ležící na jejím vrchu a vyřítím se z pokoje. Ani se neobtěžuju se převlékat. Je mi jedno, jestli mě takhle někdo uvidí. Vřítím se do knihovny. Vyděsím při tom Daimona, který si tam zrovna četl z nějaké knihy a byl do ní opravdu zahloubaný. Nevšímám si toho. Vlastně ho ani nezaznamenám. Prosmýknu se tajným vchodem, aniž bych počkala, až se úplně otevře a seběhnu ze schodů do podzemní jeskyně. Cestou ze sebe schazuju boty. Na břehu si nazuju brusle a skočím na hladinu. Nůž brusle se zařízne do tvrdého ledu a já se šílenou rychlostí vyřítím vpřed. Hladný vzduch mi sviští kolem uší, ale nevnímám ho. Zběsile uháním vpřed a nechávám všechno za sebou. Jsem tu jen já a led pod mýma nohama.
Ani nevím, kam jedu. Proplétám se podzemními chodbami, aniž bych znala směr nebo cíl své cesty. Svou zběsilou jízdu po chvíli zmírním a místo úprku si začnu projížďku vychutnávat. Vnímat vše, co míjím a nechávám za sebou. Nakonec se zastavím na jezeře s ostrůvkem. Pozoruji maličké nymfy, hrající si mezi květy kosatců a konečně se cítím klidná. To, co se podařilo Moničiný mamce a Erik to svým příchodem zničim, mám zpátky. Svůj vnitřní klid. Mám čistou hlavu a konečně mohu v klidu uvažovat. Už taky začínám tušit, jak by šly vylepšit ty šaty, co jsem tak bez rozmyslu koupila. Mám dojem, že jsem to viděla v jedné počítačové hře a hrozně se mi líbily. Byly takové jednoduché, přesto elegantní a myslím, že i vhodné pro princeznu.
Rozjedu se, odrazím a udělám dvojitou piruetu. Dopadnu a jedu dál. Potěší mě, že jsem nevyšla ze cviku. Udělám dvě další piruety rychle po sobě a když se ustálím, zatočím se na místě. Svět kolem mě je rozmazaný, ale to nevadí. Jdu do podřepu. Cítím, že zrychluji a mám nutkání se bláznivě rozesmát, ale neudělám to.
Budu potřebovat nějakou látku a korálky. Promýšlím plán se šatama, zatím co se opět postavím. Skoro se zastavím. Na jednu dobu to skutečně udělám, než se s poskočením rozjedu pozpátku. Po pár krocích se otočím čelem vzad. Naberu rychlost a vyskočím. Povede se mi trojitá otočka. V duchu zavísknu a opět naberu rychlost.

Budu potřebovat modrou, zelenou a hodně bílé. Opět se rychle roztočím. Budou to kosatce... Ne, sedmikrásky. Bílé jak sníh se smaragdovým lůžkem. Konečně zastavím a zhluboka vydechnu. Hlavu mám krásně čistou a dokonce i vím, kam budou směřovat mé další kroky. Konečně zmizel ten dotěrný pocit někomu skočit po krku, zakousnout se a nepustit. Nechám klesnout ruce podél těla a otočím se po zvuku potlesku. Na břehu stojí Daimon a líně tleská. I na tu dálku poznám, že mu v očích nebezpečně jiskří pobavením.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama