Ledový kosatec 54

21. října 2014 v 0:29 | Ziwa Arlett |  Ledový kosatec
54.díl


V první chvíli mám chuť vzít nohy na ramena a rozjet se pryč, ale nakonec se přece jen přemůžu a plaše dokloužu až k němu. Viděla jsem ho za celou dobu jen párkrát a opravdu nevím, co bych od něj mohla čekat. Vždy mi přišel spíš jako takovej chladnej samotář, i když se k Irisovi choval až moc něžně a láskyplně. V přítomnosti bílého démona byl tvárný jak hrnčířský jíl.
,,To bylo hezké." pochválí mé bruslařské umění a já jen zmateně poděkuji. Nevím, co jsem od něj čekala, ale chválu teda určitě ne.
,,Hádám, že si asi neuvědomuješ, jaký poprask jsi nahoře svým zmizením vyvolala, že?" podívá se na mě přísně. Už už se nadechuju k omluvě, když pokračuje. ,,Gratuluju. Nečekal jsem, že se jim dokážeš postavit." zahledí se přes mé rameno na Strom, než pokračuje v rozhovoru. Já na něj jen poulím nevěřícně oči.
,,I když, po té, co jsi Erika tak hezky seřvala v té uličce hned ten první den, jsem to mohl tušit. Ale trvalo ti to. Jsi princezna. Jsi z královského rodu. Neměla by jsi se sebou nechat tak lehce manipulovat." zavrtí hlavou a opět na mě pohlédne. No já nestačím zírat. On mě celou tu dobu zkoušel? Panenko skákavá, co já se ještě nedozvím!
,,Na, obuj se." hodí mi mé boty. Ani nevím, kde jsem je odhodila. Mám takový pocit, že to bylo někde na schodišti. Poslušně vyzuju brusle a nasoukám se do botasek. Překvapeně si od něj převezmu chrániče, které nasadím na ostré nože.
,,Děkuju." nechám si pomoc při šplhání na břeh.
,,Musím ale uznat, že jsi Irise pěkně převezla. Něco takového se ještě nikomu nepovedlo. Navíc... Nemůže proti tobě říct jediné slovo, protože jsi vlastně neporušila jeho zákaz." zajiskřilo mu v rudých duhovkách. Vzal mě za bradu a zadíval se mi do očí. Na můj vkus byl moc blízko a díval se na mě moc upřeně, ale donutila jsem se stát jako socha a ani náznakem nedat najevo, jak moc se mi to nelíbí.
,,Hmm... Je to opravdu..." zakroutil hlavou, jak hledal ten správný výraz. Já jsem ho věděla. Ještě před několika měsící jsem ho sama používala. Bylo to: Odporné, nechutné a nenormální.
,,Neskutečně fascinující." vydechl po chvíli a já jen zamrkala. ,,Jako dvě strany jedné mince. Patří k sobě, jsou jedním a přes to si nejsou ani v nejmenším podobné." usmál se a moje srdce udělalo kotrmelec. Úsměv mu tak moc slušel!
,,Pojď za mnou. Mám pocit, že jsi někam chtěla jít, ne?" táhl mě zpátky chodbou. ,,Nemusíš se bát, myslím, že Iris už ten nepořádek uklidil." snažil se mě uchlácholit, ale já nevěděla proč. Nepořádek? Jaký nepořádek? A proč by měl něco uklízet zrovna Iris? Vůbec jsem jeho slova nechápala,teda aspoň do té doby, dokud jsme nevyšli do knihovny. Vzduch byl nezvykle mrazivý a stěny pokryté jinovatkou. Klika byla proměněna v jeden veliký rampouch. Tím to ale neskončilo. Led byl i na chodbě a pokračoval dál. V hlavě mi konečně sepnulo. Jo aháá tenhle nepořádek.
Vypadalo to, jako kdyby se sídlem prohnala nějaká ledová vichřice a zmrazila vše, co se k ní dostalo moc blízko. A tou ledovou vichřicí jsem byla já. Ve svém rozčilení jsem si ani nevšimla, že něco takového vůbec dělám. Co když jsem spálila i Erika? Vyděšeně jsem stiskla Daimonovu ruku o něco silněji, až sebou ucukl. Pustil mě a přitáhl do náruče.
,,Tvému Mágu se nic nestalo, neboj. Navíc, trochu toho výchovného trestu by mu neuškodilo." zabručel. Musela jsem ho praštit, ale koutky úst mi cukaly. Daimon měl pravdu. Erik by někdy opravdu potřeboval pořádný výchovný pohlavek. Ale, to i já.
,,Děkuju." Donutím se odtáhnout a usmát. Daimon přikývne a opět mě čapne za ruku. Nemám čas přemýšlet, kam že to jdeme, dokud nestojíme před mým pokojem. Otevře dveře a bez dovolení vejde dovnitř. Nemám ani čas se nad jeho chováním pobouřit. Popostrčí mě směrem k posteli.
,,Vem si co potřebuješ a jdeme." přejde k židli, přes kterou jsou stále přehozené ty příšerné šaty a s odporem je zvedne. Něco si pro sebe zamumlá, zavrtí hlavou a zmuchlá si je do ruky, než se na mě otočí zpátky. Já blesku rychle popadnu tašku s botami a modrýmy šaty a letím za ním ke dveřím. Cestou ještě čapnu ty otřesné boty na podpadku, velkém jako Mount Everest. Lhala bych, kdybych tvrdila, že vůbec nejsem zvědavá, kam mě to vede. Poslušně za ním klopýtám tmavou chodbou až do vstupní haly. Plášť, kterými hodí, málem upustím, jak to nečekám.

,,Nikdy nepřestávej dávat pozor!" zavrčí. Ano, už je to ten starej dobrej Daimon. Najednou chápu, co myslel Erik svou poznámkou. Sice tohoto démona neznám tak dobře, ale ta jeho dobrota mě začínala pomalu děsit a hrozně mě mátla. Nerada si to přiznávám, ale mám ho radši, když vrčí. Natáhnu na sebe plášť a vyklopýtám za ním ven.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama