Ledový kosatec 58

29. října 2014 v 1:11 | Ziwa Arlett |  Ledový kosatec
58.díl


Trochu nechápavě civím na zavřené dveře, kterými před chvíli odešel Daimon a nechal mě tu stát samotnou s lukem, toulcem plným šípů a jednoduchou větou: Až se vrátím, ať je aspoň jeden zabodnutý ve středu. Řekl jenom tohle! Víc nic. Tak jak se to mám u všech všudy naučit? Žádný stoupni si semhle, ruce dej semhle, soustřeď se, tu tětivu pořádně napnout! Sleduj hrot šípu! Jak na mě neustále pořvávali Erik s Irisem.
Na tohle jsem se vážně mohla vykašlat! Vzpupně se postavím do postoje a napnu. Zamířím... Vystřelím a … Šíp skončí ve stěně, několik stop od terče.
,,Sakra." procedím skrze zuby a zkusím ten pokus zopakovat se stejným výsledkem. ,,Fajn, teď by se hodila nějaká rada." zahučím jen tak do vzduchu s povzdechem. Žádné odpovědi se mi ale nedostane. No, nevadí, stejně jsem ani žádnou nečekala.
Mořím se tu až do oběda, dokud pro mě Daimon zase nepřijde. Musela jsem na něj čekat tak jako tak, protože mě tu k mé zlosti zamknul! To se snad bál, abych mu neutekla? Jen pohledem projede po šípech, které jsou zapíchané všude možně krom terče a posměšně se na mě podívá.
,,Já myslel, že jsi se měla snažit trefit terč, a ne vše ostatní."
,,Já se snažila!" zavrčím na svou obhajobu a produpu kolem něj pryč. Rychle se jdu umýt a do jídeny, protože můj žaludek už zpívá hlady.
,,Tak jak jde trénink?" přivítá mě Erik, jen co vstoupím do jídelny. Pouze po něm hodím zamračeným pohledem a sednu ke stolu. Nevnímám už pohled, který si mezi sebou vymění. Slupnu oběd a zahrabu se do knihovny. Ani se mi tomu nechce věřit, ale za další tři týdny už nebudu mít co číst. Historie je tady asi to jediné, co mi jde a co se dokážu naučit. Chápu i základy společenského chování, které se mi snažil vštípit Iris s nymfami, ale dodržování těchto pravidel v praxi je už o něčem jiném.
Trvá čtyři dny, než přijdu na to, jak trefit terč a pak další tři, než trefím střed. Mám z toho ohromnou radost. Sáhnu po dalším šípu a pokusím se to zopakovat. A woalááá... povede se!
Já na to přišla! Zajásám v duchu a běžím najít kluky. Možná se to zdá šílené, ale chci, aby to věděli.
,,Eriku, Irisi! Dala jsem střed, a bez podvádění!" vtrhnu do salonku. Už dávno jsem si všimla, že tady je najdu se sto procentní pravidelností. Iris tu má čas vyřídit si záležitosti ohledně teritoria a Erik jen tak lelkuje. Někdy sice na celý den zmizí, ale večer se zase záhadně vrátí. Nejspíš chodí špehovat Xaviera. Mého strýce a nynějšího vládce Cloedie. Dokavaď se mu nic nestane, nechám ho být, ale pak ať si mě nepřeje.
Iris se jen pousměje a zase se skloní k nějakým papírům, zatím co mě Erik poplácá po hlavě, jako kdybych byla pes. Jen se na něj zazubím.
,,Řekla jsi to už Daimonovi?" zeptá se zvědavě.
,,Ne, nevím kde je."
,,Myslím, že šel do stájí." podívá se na mě Iris od papírů. V jeho očích jasně čtu výzvu a je mi jasné, co to znamená. Stáje = koně. Koně = zrůdy a mě se teď opravdu nechce se s nimi setkat, ale zase na druhou stranu... Když už jsem zvládla tohle...
Dřív, než jsem si uvědomila, co dělám, stojím před vysokou budovou s rukou na klice těžkých vrat. Nikdy jsem v ní vlastně nebyla. Mé jediné setkání s nimi bylo tehdy na louce. Vůbec nevím, co by mě tam mohlo čekat. Určitě boxy plné těch... těch... těch tvorů, kterým tady říkají koně. Ale aspoň budou zavření a nebudou jen tak volně pobíhat kolem.
,,Ach jooo, mám já tohle za potřebí?" zhluboka se nadechnu, abych si dodala odvahu, než vezmu za kliku a otevřu. Vzápětí si oddechnu úlevou. Boxy jsou prázdné, takže se své nejhorší noční můře nemusím postavit hned teď.
,,Daimone?" zavolám šeptem. Přece jen, co kdyby na mě odněkud nějaká ta koňská hlava vykoukla? Ne ne, raději opatrně, i když si připadám jak zloděj, jak se tady tak plížím. Pomalu se kradu chodbou a přeopatrně nakukuju do každé skulinky, jako kdybych čekala, že na mě odtamtud vyskočí něco, co by si mě nejraději dalo k obědu. Pravda přiznávám, že to není nemožné, ale v tomhle panství hlavně nepravděpodobné.

,,Daimone?" zavolám o něco hlasitěji, ale opět mi odpoví pouze ticho. Jen vzadu se ozve tichý šramot. Jestli jsem se za těch úděsných tréninků něco naučila, tak to mohla být jedině ostražitost. Jsem teď o hodně vnímavější k okolním zvukům. Opatrně přecupitám k zadnímu boxu a nakouknu dovnitř. V příští chvíli mám chuť s křikem vzít nohy na ramena.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama