Ledový kosatec 59

31. října 2014 v 1:20 | Ziwa Arlett |  Ledový kosatec
59.díl


Zevnitř na mě totiž vykoukla hlava jednoho z těch koní. Něco v tom hlubokém pohledu mi ale přimrazilo nohy k podlaze a já se nemohu hnout. Nevím co, ale něco mi na něm připadá jiné, jistým způsobem milejší.
Prudce se otočím ještě dřív, než se mě Daimon stačí dotknout.
,,Hmm... lepšíš se." prohodí jen tak mimochodem a upře oči za mě. Pochvaly se od něj dočkám tak zřídka, že v první chvíli vůbec nevím, co říct.
,,Proč tu vůbec jsi? Já myslel, že se našich koní bojíš." Musela jsem se asi zatvářit hodně vyděšeně, protože mu v očích pobaveně zajiskřilo.
,,Hledala jsem tě, protože jsem ti chtěla něco říct a kluci mi řekli, že nejspíš budeš tady." vystrčím bojovně bradu a pro jistotu o krok ustoupím, když periferním viděním zachytím za sebou pohyb.
,,Tak cos mi chtěla? A já už si myslel, že sis chtěla vyjet. V tom případě bych ti ji ale nedoporučoval."
,,Nechtěla. Proč je vlastně zavřená tady a není s ostatníma?" nějak najednou nemám potřebu se mu svěřovat s tím, že jsem už prokoukla tajemství lukostřelby. Teď mě víc zajímá ten netvor za mnou, i když nevím proč. Daimon luskne prsty a světla na stěnách se rozsvítí.
,,Není s ostatními, protože je moc slabá. Je to mladší dvojče Irisovy Zii, ale z nějakého důvodu odmítá dospět." místo aby mi to vysvětlil mi v hlavě nadělá jen ještě větší guláš. Pochopila jsem z toho jen to, že je to sestra Irisovy kobylky, jinak plácal nějaké nesmysly, kterým jsem nerozuměla. Proč tady nemůže aspoň něco fungovat stejně, jako na Zemi? Bylo by to pak určitě o hodně lehčí.
,,Jak to myslíš, odmítá dospět?" zeptám se ho nechápavě. Podívá se na mě, jako kdyby mi bylo pět a zeptala se ho, jak se dělají děti. To se snad pokaždé, když se na něco zeptám, budu muset obhajovat tím, že jsem vyrůstala na Zemi? Pevně doufám, že ne! Jinak mě z toho opravdu klepne.
,,Jednoduše, když se dostane do určitého stádia, vyvine se v dospělou, ale ona je pořád hříbě. Už přes osmdesát let. Dávno by už měla mít křídla, pořádné pařáty a zuby, ale ona nemá ani jedno z toho. Jediné co má, jsou šupiny." zakroutí nad ní hlavou. Vůbec nechápu, co je na tom špatného. Vždyť přece Pikaču se taky odmítal vyvinout a Ash mu to nikdy nezazlíval. ( No dobře, přiznávám, že jsem se jako malá dívala na Pokémony. Ale teď se přiznejte, že vám je tyhle potvory trochu připomínaj. Úplně stejně se vyvíjejí. Což mě přivádí na myšlenku, jestli tvůrce Pokémonů, neměl něco společného s Cloedií.)
,,A co je na tom špatného? Třeba se nevyvinula právě proto, že jste ji oddělili od stáda." nechám Daimona, ať si přebere má slova a donutím se si ji prohlédnout. Je skořicově karamelová a hřívu i ocas má stříbřitě šedé. I přes to, že je hříbě je vidět, že zadní nohy má silné. Za to přední má slaboučké jak párátka. Stále na nich má kopyta, ovšem už rozdělena do dvou prstů. Štíhlý, ale slabý krk a... k mému překvapení, čtyři uši. Toho jsem si před tím u ostatních nevšimla. Z tlamy jí sem tam vykukuje mléčný zub. Co je zvláštní, tak že místo srsti je celá pokrytá sametovýni šupinami.
,,Na!" křikne Daimon a hodí mi nějaký balík, který chytnu jen na poslední chvíli. Na to, jak je velký, je docela lehký. To by mě zajímalo, co v něm je. Nechápavě se podívám na Daimona.
,,Byl jsem u Argenthei. Pro tvoje šaty." dodá na můj nechápavý výraz. Trvá jen chvilku, než si dám dvě a dvě dohromady. Právě mi odpověděl na otázku, kterou před tím zasklil. To znamená...
,,Trefila jsem střed." svěřím se mu s tím, s čím jsem za ním původně přišla a pak se nedočkavě rozběhnu k sobě do pokoje, abych se jukla na to, jak si Argenthea poradila s mými výstřelky. Úplně jsem na ni za ten týden neustálého cvičení zapomněla, ale překvapuje mě, že na to Daimon myslel místo mě, i když... nejspíš si nechtěl ujít setkání se setrou. I když to muselo být jen mezi dveřmi.
Pečlivě za sebou zavřu a nedočkavě nakouknu do balíčku. Hnedka na vrchu jsou mé modré šaty. Opatrně je vyndám a nemůžu uvěřit svým očím! Vážně měly takovouhle barvu? Látka je nádherně azurově modrá. Na chvilku jsem se lekla, že do nich nakonec opravdu všila korzet, než jsem zjistila, že jen opravdu přesvědčivě kouzlila s jehlou a nití. Celé šaty pošila tenoučkou vrstvou té nejjemnější síťoviny, která byla ze stejné barvy jako šaty, jen se nepřestávala třpytit. Vršek korzetu orámovala sněhovými vločkami, které vyšila z korálků. Ze stejného pásku sněhových vloček přišila k šatům i ramínka, která mi volně spadala z ramen a byla k nim přišita stejná síťovina, která se směrem ke konečkům prstů rozšiřovala a měla po celé délce rukávu dlouhý rozparek. Sem tam se na rukávu zaleskla vločka. Okamžitě jsem si je vyzkoušela a nemohla uvěřit svým očím. Tohle bylo naprosto... Dokonalé!

S nadšením, co ještě objevím, nakouknu opět do balíku a na mě vykouknou moje koupené střevíčky. Ani jsem si neuvědomila, že jsem je tam v tom spěchu zapomněla. Jsou stejně krásné, jako šaty. Prokoukly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama